Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1820/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 23. července 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Miloslavem Šimaljákem, advokátem se sídlem v Třinci, Beskydská 725/21, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 471 110 763/428 ze dne 23. dubna 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 27. října 2010 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. ze dne 21. března 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných a ve spojení s d, v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost směřující do tamtéž označeného a ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 6. 2010 č. j. 471 110 763/315-AHj, kterým došlo k zamítnutí námitek stěžovatele vůči rozhodnutí téhož orgánu ze dne 23. 4. 2010 č. j. 471 110 763, jímž byla zamítnuta jeho žádost o invalidní důchod pro nesplnění podmínek , o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009.

Jak patrno z obsahu napadených rozhodnutí, o přiznání plného invalidního důchodu na žádost stěžovatele, který je občanem Slovenské republiky, žijícím na území Slovenska, rozhodovala Česká správa sociálního zabezpečení s ohledem na to, že sídlo jeho zaměstnavatele ke dni rozdělení ČSFR bylo na území České republiky a aplikovala tak příslušná ustanovení , o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, tj. ustanovení a citovaného zákona se závěrem, že stěžovatel nezískal potřebnou dobu pojištění 5 let ke dni 10. 10. 2006, kdy byl uznán plně invalidním. Uvedený závěr byl následně potvrzen soudy v napadených rozhodnutích. Ve svých právních závěrech - vycházejících ze skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný, jakož i ze zjištění učiněného z potvrzení nositele pojištění ve Slovenské republice o tom, že stěžovatel žádnou dobu pojištění podle právních předpisů Slovenské republiky nezískal, nepřisvědčily ani správní soud ani soud kasační stěžovateli, dovolávajícímu se Smlouvy uzavřené mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, vydané pod č. 228/1993 Sb. (dále jen Smlouva), v tom, že při aplikaci ustanovení § 40 citovaného zákona je možno při zjišťování potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod započíst i dobu, po kterou byl stěžovatel veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce ve Slovenské republice a že v jeho případě lze použít ustanovení § 5 odst. 1 písm. n) citovaného zákona. Jak uvedl kasační soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel byl uznán plně invalidním od 10. 10. 2006, tedy po vstupu ČR do Evropské unie a v takovém případě je na místě v prvé řadě aplikace Nařízení Rady (EEC) 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství a nikoliv Smlouvy, přitom ze znění čl. 45 bodu 1 Nařízení nelze dovodit, že by doba pojištění ve Slovenské republice mohla být posuzována podle českých právních předpisů, přitom dodal, že stejným způsobem by musela ČSSZ postupovat, i kdyby bylo možno aplikovat ustanovení Smlouvy, jehož se stěžovatel dovolával, a že v úvahu nepřichází ani aplikace ustanovení , když podmínky pro získání doby pojištění ve Slovenské republice nemohou být posuzovány podle právních předpisů České republiky.

Proti uvedeným rozhodnutím směřuje ústavní stížnost formálně splňující zákonem stanovené náležitosti, v níž stěžovatel po rekapitulaci průběhu dané věci, včetně obsahu postupně vydávaných rozhodnutí, dává najevo nesouhlas s názory v rozhodnutích zaujatými, postup soudů považuje za nespravedlivý a diskriminační, poukazuje na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

a

a dále dává najevo přesvědčení o tom, že pokud mu ČSSZ již dříve přiznala nárok na částečný invalidní důchod, nemůže již rozhodovat o tom, zda mu náleží plný invalidní důchod, ale jen o změně důchodu podle Z těchto ve stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další).

Interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy v napadených rozhodnutích dle přesvědčení Ústavního soudu není výrazem svévole a z pohledu ústavněprávního obstojí. Argumentace Nejvyššího správního soudu v napadeném rozhodnutí v podstatě reaguje na námitky stěžovatele obsažené i v ústavní stížnosti, a proto na obsah odůvodnění jeho rozhodnutí, zdůrazňujícího nemožnost posuzování podmínek pro získání doby pojištění ve Slovenské republice podle právních předpisů České republiky, lze odkázat. K poukazu stěžovatele na jím označené nálezy Ústavního soudu třeba uvést, že tyto se týkaly skutkově odlišných případů, v nichž byla řešena v poměru k občanům ČR otázka započtení doby jejich zaměstnání získané do 31.12. 1992 u zaměstnavatele, který měl sídlo na území Slovenské republiky. Konečně k tvrzení stěžovatele, že v jeho případě mělo být rozhodováno jen o změně důchodu podle , Ústavní soud uvádí, že tato otázka v napadených rozhodnutích řešena nebyla, stěžovatel ji v opravných prostředcích neuplatnil a Ústavní soud se jí tedy jako nepřípustnou zabývat nemohl.

Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle , o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu