Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1401/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Miluší Matuškovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Švabinského 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení , a 3 České republiky (dále jen " "), ustanovení , a 3 a d a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora identifikovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jíž se domáhala náhrady škody ve výši 115 000 Kč a náhrady nemajetkové újmy v částce 300 000 Kč, a to v režimu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné.

Žalobu stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že Okresní soud v Ostravě nařídil na její majetek exekuci v době, kdy vykonávané rozhodnutí ještě nenabylo vykonatelnosti; škoda jí pak vznikla tím, že nemohla prodat automobil značky Nissan Sunny, a z vyloučení z možnosti s postiženým majetkem disponovat dovozovala i vznik nemajetkové újmy, pocházející z takto založené "svízelné životní situace".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů jí byla v dané věci odňata možnost domoci se náhrady škody, jež jí vznikla nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za nespravedlivá a formalistická. S obecnými soudy polemizuje též ohledně výkladu ustanovení , resp. možnosti je uplatnit zpětně (před 27. 4. 2006).

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

v ustanovení upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že právě tak je tomu v dané věci.

Stěžovatelka posuzovanou ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů, a přehlíží, že se obecné soudy námitkami, které před nimi uplatnila, adekvátně vypořádaly.

Ve vztahu k dílčímu nároku na náhradu škody (115 000 Kč) zůstává relevantní (a postačující) argument obecných soudů, že existenci škody stěžovatelka neprokázala, čemuž z ústavněprávních pozic (tzv. spravedlivého procesu) nelze nic vytknout; učiněný závěr obecné soudy obhajitelně odůvodnily, a interpretační "svévoli" či jiný exces zde spatřovat nelze.

Nárok na náhradu nemajetkové újmy stěžovatelka spojovala s nesprávným úředním postupem, a odvolací soud jí přisvědčil v úsudku, že jej představuje nesprávné vyznačení doložky vykonatelnosti na rozhodnutí, na jehož základě byla proti ní nařízena exekuce. Byť takový postup (hodnocen izolovaně) za nesprávný úřední postup mít vskutku lze, v dané věci se však relevantně neuplatní, neboť se stal toliko součástí procesu, jenž vyústil v rozhodnutí - v usnesení o nařízení exekuce (jímž mělo dojít k stěžovatelkou tvrzeným újmám) - a jen ono tím může být v dané věci titulem nároků podle Jako rozhodující pro úsudek o neopodstatněnosti tohoto stěžovatelčina dílčího nároku se pak zjevuje okolnost, že (jak bylo obecnými soudy zjištěno) v době jejich rozhodování toto usnesení jako nezákonné nebylo odstraněno [i kdyby soudy uvažovaly zrušení tohoto rozhodnutí jako postavené naroveň zastavení exekuce podle ustanovení ]. V důsledku toho jsou úvahy o čl. II. nadbytečné, a spor o jeho výklad se do výsledku řízení nepromítá.

Již jen pro úplnost se ještě sluší zaznamenat, že stěžovatelkou citované závěry nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

přímý průmět do projednávané věci nemají; konkrétní spojitost tohoto nálezu a projednávané věci se ani z obsahu ústavní stížnosti nepodává.

Je tudíž přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou; o vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, respektive o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde evidentně nejde, a výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost dle ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu