Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2398/12

Ústavní soud rozhodl o návrhu L. S., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem 1. máje 535/50, Liberec a V. S., bytem tamtéž, právně nezastoupeného, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. -517 ze dne 15. 3. 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. -368 ze dne 25. 8. 2010 a návrhu na vrácení věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatelé se podáním ze dne 20. 6. 2012, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, obrátili na Ústavní soud. Jejich podání nesplňovalo náležitosti stanovené a nebylo zpracováno advokátem.

Přípisem ze dne 27. 6. 2012 stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu, neboť jí byl Českou advokátní komorou určen k zastupování před Ústavním soudem advokát. Dne 16. 7. 2012 obdržel Ústavní soud podání, označené jako doplnění ústavní stížnosti, zpracované advokátem stěžovatelky. V ústavní stížnosti advokát odkazuje na podání stěžovatelky a ze strany Ústavního soudu požaduje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplývá, že vrchní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. -368 ze dne 25. 8. 2010 ve výrocích I. a II., III. a V. (výrok IV. nabyl samostatně právní moci, odvolání proti němu bylo odmítnuto usnesením vrchního soudu ze dne 29. 12. 2011) a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle ust. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( cit.zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí vrchního soudu není rozhodnutí konečné, neboť věc byla vrácena krajskému soudu, u nějž nadále probíhá řízení.

Shora uvedený požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu není splněn jen tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatní a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení. Pokud tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo pravomocně skončeno, nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení zasahovat. Z nastíněného principu subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co současné stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost totiž nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci.

Na základě shora uvedených úvah Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje k ochraně práv stěžovatelky.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve vztahu k navrhovateli se jedná i o návrh, který nesplňuje základní požadavek kladený na návrh na zahájení řízení, neboť navrhovatel není zastoupen advokátem. Navrhovateli je z předchozích řízení před Ústavním soudem přitom dobře známa podmínka povinného zastoupení advokátem a další náležitosti ústavní stížnosti, přičemž dle názoru Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích, neboť setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování stěžovatelů by bylo jen postupem formalistickým a neefektivním. Vzhledem k tomu Ústavní soud nevyzýval navrhovatele k odstranění vad návrhu. Ostatně ani jejich odstranění, s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti a okolnost, že navrhovatel nebyl účastníkem řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, by nevedlo k projednatelnosti návrhu Ústavním soudem.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle a písm. a) .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2012

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj