Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 542/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného advokátem Mgr. Lukášem Zscherpem, Advokátní kancelář se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.11.2009 č. j. - 218 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.6.2009 č. j. - 189, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 25. 2. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu d; byl také podle jeho názoru porušen postulát vyloučení svévole. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebyl připuštěn vstup stěžovatele jako vedlejšího účastníka do řízení na straně žalobce. Pro kontext budiž poznamenáno, že v předmětném řízení se společnost SVA, a. s., jako žalobce, domáhala náhrady škody po členech představenstva. Stěžovatel jako menšinový akcionář společnosti žalobce přitom i v ústavní stížnosti svoji snahu vstoupit do předmětného řízení (tedy svůj právní zájem) jako vedlejší účastník odůvodňuje vlastní majetkovou expozicí související se jmenovanou obchodní společností.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterého vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.

K věci samé pak Ústavní soud dodává následující:

Stěžovateli lze skutečně přisvědčit v tom, že do řízení formálně vstoupil již v roce 2003, a to z vlastního podnětu. Vyjádřil-li se žalobce teprve v roce 2009 [to k upozornění samotného soudu o vedlejším účastenství stěžovatele; stěžovatel se totiž zejména v roce 2009 začal aktivně domáhat svých práv plynoucích z vedlejšího účastenství - srovnej například číslo listu 153 -158 vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. ], pak to jistě není šťastné. Na druhou stranu - i s odkazem na obecně akceptovanou komentářovou literaturu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Díl I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 604 a násl.- lze souhlasit s obecnými soudy v tom, že smysl vedlejšího účastenství je pomoci účastníku řízení. To stěžovatel v ústavní stížnosti příliš nereflektuje; akcentuje naopak své zájmy (například potřebu být informován). Je rovněž podle Ústavního soudu diskusní (byť toto posouzení je plně v dikci obecných soudů), zda stěžovatel má ve smyslu skutečně na věci právní zájem; je totiž otázkou, do jaké míry se rozhodnutí o žalobě jmenované obchodní společnosti dotkne ve svých důsledcích právního postavení stěžovatele a do jaké míry toliko jeho majetkových poměrů.

Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu