Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1511/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti 1. J. K. a 2. MUDr. V. K., zastoupených JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2012 č. j. -33 a Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011 č. j. -22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení článku 11 odst. 2 a článku 38 odst. 2d a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v exekučním řízení, jehož byli účastníky.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 2. 2012 č. j. -33 potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011 č. j. -22, jímž byla uložena stěžovatelům (jako povinným provést na přístavbě předmětného objektu bydlení společně a nerozdílně ve výroku usnesení uvedené práce) dle ustanovení pokuta ve výši 50 000 Kč. Soud vysvětlil, že exekučním titulem byla uložena povinnost k plnění, kterou lze vynucovat pouze ukládáním pokut, protože předmětné práce mají být sice provedeny na štítové zdi domu oprávněných, avšak nelze tak učinit jinak než ze střechy domu stěžovatelů, a to pouze za předpokladu, že stěžovatelé oprávněným umožní na ni přístup.

Porušení svých základních práv spatřují stěžovatelé v tom, že soudy obou stupňů nerespektovaly kogentní ustanovení , neboť způsobem uvedeným v se vykonávají toliko exekuční tituly, jež ukládají povinným povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět anebo se něčeho zdržet. O takový titul však v jejich věci nejde; povinnosti uložené jim v exekučním titulu jsou povinnostmi takové povahy, že je může splnit (tj. uložené práce vykonat) i někdo jiný než osoby z exekučního titulu povinné. Vytýkají soudům, že nezastupitelnost plnění založily na ničím podložené hypotéze o jejich případném jednání a uložení pokuty dle ustanovení proto není podle názoru stěžovatelů namístě.

Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů ohledně nezastupitelnosti vynucovaného plnění, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Okolnost, že obecné soudy do volby přiléhavého způsobu výkonu rozhodnutí promítly dřívější nevstřícný postoj stěžovatelů k umožnění provedení příslušných prací, není ústavněprávně neakceptovatelná, byť z pohledu práva podústavního může být nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení hodnoceno jako sporné.

Co do posuzování otázky zastupitelnosti vymáhaného plnění Ústavním soudem lze též odkázat na usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 12. 2009.

Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu