Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1734/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Markem Janstou LL.M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Míru 14, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012 č. j. -121, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 10. 2011 č. j. -55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení a základních práv a svobod (dále jen " ") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o výživném zletilého dítě, jehož byl účastníkem.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Mladé Boleslavi zamítl žalobu stěžovatele o zrušení vyživovací povinnosti ke zletilé dceři A. T., stanovené naposledy rozsudkem tohoto soudu ze dne 17. 3. 2009 č. j. -1255, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2009 č. j. -1338 (výrok I), a stěžovateli uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5 520 Kč (výrok II).

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze 1. potvrdil výrok I rozsudku okresního soudu ve věci samé, 2. změnil tento rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel "je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 2 680 Kč", a 3. stěžovateli uložil "zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 4 006,80 Kč". Co do výživného pro zletilou A. (výrok I) odvolací soud po doplnění dokazování přisvědčil soudu prvního stupně jak v jeho skutkových závěrech o majetkových a sociálních poměrech stěžovatele, žalované a její matky, tak i v úsudku, že nebylo prokázáno stěžovatelovo tvrzení o nevhodném chování žalované, jež by odůvodnilo aplikaci § 96 odst. 2 zákona o rodině. Především však shodně uzavřel, že ve srovnání s předchozím rozhodováním o výživném nedošlo v majetkových a sociálních poměrech rozhodných osob k takové změně poměrů, jež by požadované snížení výživného odůvodňovala; naopak v mezidobí odůvodněné potřeby žalované (studentky maturitního ročníku střední školy) spíše vzrostly. Výživné 1000 Kč, stanovené naposledy, je tudíž podle odvolacího soudu výživným z pohledu žalované nedostatečným, nicméně schopnosti a možnosti stěžovatele zjevně vyšší výživné stanovit neumožňují. Za nerozhodnou v této věci pak soud měl okolnost, že si žalovaná opatřila zčásti prostředky pro zajištění svých potřeb pomocí letní brigády v roce 2011, neboť stále platí, že není schopna se sama živit a vyživovací povinnost rodičů k ní trvá. Podrobně pak soud zdůvodnil i měnící výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy při rozhodování o žalobě i o návrhu na ustanovení zástupce nevzaly (i přes jeho opakované námitky) v úvahu jeho sociální situaci, ačkoliv v řízení předložil "dostatek důkazů, týkajících se jeho hmotné nouze". Též jim vytýká, že nepřihlédly k dostatečným finančním prostředkům žalované na uspokojení jejích potřeb a nákladů studia, které si vydělala na prázdninové letní brigádě, a pominuly i výši příjmů její matky, s níž žije ve společné domácnosti (do jejího výdělku "nepromítly roční prémie"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že zástupci jeho dcery soudy prodlužovaly lhůty pro podání vyjádření, zatímco vůči němu okresní soud "opakovaně požadoval doplnění podaného návrhu", že odvolací soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení žalované, i když za její zástupkyni jednal v substituci zástupce jiný, že mu nebylo sníženo výživné alespoň po dobu, než mu pominou zdravotní obtíže, a konečně že soudy vzaly za prokázané skutečnosti, jež jsou podle jeho názoru jen "pomluvou". Stěžovatel rovněž namítá, že mu obecné soudy odepřely i právo na poskytnutí právní pomoci, a nesouhlasí (bez bližšího zdůvodnění) ani s tím, že žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z dovolávaného tedy neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Jinak je tomu v situacích flagrantního ignorování příslušné kogentní normy obecnými soudy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

Nic z toho odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně však vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech stěžovatele, žalované i její matky vystihují adekvátně rámec standardního výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§ 96 odst. 1 zákona o rodině) a jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni podústavního práva) oponuje.

Stěžovatel ve svých námitkách přehlíží, že obecné soudy posuzovaly primárně existenci podmínky změny poměrů a - což je třeba zdůraznit - i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o jeho vyživovací povinnosti (§ 99 zákona o rodině). Rozhodnou tak byla otázka, zda ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad původního rozhodnutí soudu o výživném, došlo k natolik zásadní změně oproti tamním poměrům, že by dříve založená povinnost napříště neobstála.

Ústavnímu soudu se v této věci přísluší omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy zde relevantně pochybily, zjevně není; soudy přijatá skutková zjištění, odůvodňující závěr, že nedošlo ke "kvalifikované změně poměrů", pro které by mělo být dřívější rozhodnutí o výživném změněno, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v podaném odvolání), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

Důvodnou Ústavní soud neshledal ani námitku, že stěžovateli bylo odepřeno právo na právní pomoc. Z procesního spisu se podává, že o návrhu na ustanovení zástupce okresní soud rozhodl na základě posouzení řádně zjištěných majetkových a sociálních poměrů, své rozhodnutí i uspokojivě odůvodnil, pročež ani zde není zamítnutí návrhu výsledkem svévolného rozhodnutí soudu, resp. výsledkem řízení, vedeného v rozporu s ústavními principy. Proti negativnímu prvostupňovému rozhodnutí měl stěžovatel k dispozici opravný prostředek (odvolání), kterého však řádně nevyužil (odvolání podal opožděně).

Rovněž ve výrocích o nákladech řízení Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele v rovině spravedlivého procesu podle nespatřuje; ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti nepředestřel ústavně relevantní oponenturu.

Je namístě uzavřít, že stěžovateli se zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo; jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost ji Ústavní soud usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 14. června 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu