Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 43/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti D.S.K., spol. s r. o., se sídlem Lisabonská 2394/4, Praha 9, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Palác YMCA, Na Poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -107 ze dne 26. 10. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -56 ze dne 2. 3. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d.

Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudem prvního stupně i kasačním soudem a namítá, že ze strany Nejvyššího správního soudu bylo postupováno rozdílně než v obdobném případu řešeném v rozsudku č. j. -94 ze dne 8. 9. 2011. Nadto je přesvědčena, že soudy svým postojem hájily jednostranné a nezákonné dokazování územních finančních orgánů.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. , bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích, dodatečnému platebnímu výměru, jímž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 559 680 Kč a penále z této částky. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud dalším napadeným rozsudkem, jímž tuto kasační stížnost zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že se cítí být oprávněn posuzovat výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze v případě, kdy aplikace jednoduchého práva je důsledkem interpretace, která extrémně vybočuje z kautel zaručených v hlavě páté y (srov. nález

sp. zn.

, 127/28 SbNU 95). V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů, přezkoumávajících zákonnost rozhodnutí příslušných finančních orgánů, porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Za situace, kdy správce daně a následně i finanční ředitelství dospěly k závěru, že stěžovatelkou uplatněné rezervy nemohly být posouzeny jako daňově uznatelné výdaje, neboť byly tvořeny na technické zhodnocení majetku, nikoliv na jeho opravu, se podstatou sporu před obecnými soudy na základě námitek stěžovatelky stala otázka, zda stěžovatelka unesla důkazní břemeno ohledně tvorby rezervy na opravu hmotného majetku (šlo o rezervu tvořenou na opravu průmyslového objektu) ve zdaňovacím období roku 2007, a zda finanční orgány správně posoudily všechny důkazy, které měly k dispozici. Oba soudy, které se ztotožnily s postupem a rozhodnutím finančního ředitelství a správce daně, věnovaly věci náležitou pozornost a své rozsudky, v nichž dospěly ke stejnému závěru jako finanční orgány, že stěžovatelka daňovou uznatelnost rezervy na opravu hmotného majetku neprokázala, řádně zdůvodnily. Dostatečně a s odkazem na příslušnou judikaturu kasačního soudu také objasnily, proč nepovažovaly námitky stěžovatelky o bezdůvodném odmítnutí předložených důkazů i o možnosti aplikovat na věc ustanovení , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") za důvodné.

Lze tedy uzavřít, že oba soudy postupovaly ústavně konformně, pokud shledaly postup správce daně, který neuznal stěžovatelkou vytvořené rezervy jako daňově uznatelné výdaje a následně zvýšil daňový základ a dodatečně jí vyměřil daň z příjmů právnických osob, za odpovídající ustanovení § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Postačí proto, i s ohledem na obecný charakter námitek obsažených v ústavní stížnosti, v ostatním odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která nevykazují prvky nepřípustné svévole.

Ke stěžovatelkou namítané nejednotnosti rozhodování kasačního soudu je možno uvést, že jakkoli je nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní vůbec s ohledem na výše uvedené v projednávaném případě došlo - věcí nežádoucí, není v pravomoci Ústavního soudu či jeho úkolem, aby namítaný nesoulad "napravoval", zejména měl-li by zrušit rozhodnutí, jejichž výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti.

Napadenými rozhodnutími tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V uložení daňové povinnosti, coby výsledku pro stěžovatelku nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného y. Právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté y, resp. v Úmluvy, je procesní povahy a nelze je vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení. Je jím zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. nález

sp. zn.

ze dne 29. 5. 1997, N 66/8 SbNU 149).

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu