Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2057/12

Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatelky K. K., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. -16 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2011 č. j. -18, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatelka napadla v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost směřující do tamtéž označeného a ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, ze dne 4. července 2011 č. j. 525 322 393/315-JS, kterým došlo k zamítnutí námitek stěžovatelky vůči rozhodnutí téhož orgánu ze dne 8. února 2011 č. 525 322 393, jímž byla zamítnuta její žádost o přiznání starobního důchodu.

Uvedená rozhodnutí vycházejí shodně z právního názoru, že Dohoda mezi ČSSR a SSSR o sociálním zabezpečení publikovaná pod č. 116/1960 Sb. (dále jen "Dohoda") byla ve vztahu k Arménii považována za platnou do 22. září 2009, tj. do okamžiku, kdy došlo k publikaci sdělení č. m. s. ve Sbírce mezinárodních smluv, přičemž pokud navrhovatelka požádala o důchod až 20. října 2010, její žádosti (podané po uvedeném termínu 22. září 2009) nebylo lze vyhovět.

Stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutími obecných soudů, jakož i předtím České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Své přesvědčení o porušení práva spravedlivý proces odůvodnila tím, že ve smyslu právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

jí svědčilo legitimní očekávání na přiznání starobního důchodu. Konstatovala, že ode dne 23. září 2009, kdy bylo pod č. m. s. oznámeno ukončení platnosti dvoustranných smluv uzavřených mezi Československem a Sovětským svazem, nemůže mít legitimní očekávání, že jí budou započteny pojistné doby v Arménii. Oproti tomu však namítá, že od publikace citované Dohody do dne, kdy oznámení nabylo účinnosti, takové legitimní očekávání důvodně měla. Z tohoto hlediska má stěžovatelka za to, že není podstatné, kdy o přiznání důchodu požádala, nýbrž to, kdy pojistné doby "nasbírala". Pokud tomu bylo v době účinnosti Dohody, měly jí být dle jejího názoru započteny. Podpůrně se stěžovatelka vedle této argumentace také dovolávala výpovědní lhůty dle Dohody, pročež dovozovala její účinnost až do 1. ledna 2011. Z těchto v naraci návrhu blíže rozvedených důvodů se navrhovatelka domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozsudky nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další).

Logicky a přesvědčivě vybudovaná argumentace Nejvyššího správního soudu je naprosto korektní a z pohledu ústavněprávního obstojí, pročež na obsah ústavně souladného odůvodnění napadeného rozsudku, který reaguje na všechny námitky opětovně předložené v ústavní stížnosti, postačí takto v podrobnostech odkázat. Do rozporu s obsahem nálezu

sp. zn.

, jehož se navrhovatelka dovolává, se jeho závěry jakkoliv nedostávají. Navrhovatelka totiž zjevně přehlíží, že rozhodovací důvody citovaného nálezu připínaly a vymezily legitimní očekávání tehdejšího stěžovatele toliko k okamžiku podání žádosti o přiznání starobního důchodu v relaci k seznatelnosti, resp. tehdejší neseznatelnosti právního stavu (vázaly je na "seznatelný stav českého právního řádu"), a to ve vazbě na veřejnou publikaci ve Sbírce mezinárodních smluv; nynější stěžovatelce ovšem, z pohledu publikace sdělení ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. m. s., v okamžiku podání žádosti o přiznání starobního důchodu legitimní očekávání tímto způsobem založené nesvědčilo, resp. přiznání starobního důchodu na základě Dohody pozbylo právní opory i ve smyslu interpretace obsažené v nálezu

sp. zn.

. Byť se uvedené závěry mohou navrhovatelce subjektivně jevit jako nespravedlivé, nutno v této souvislosti dodat, že soudní moci nepřísluší v rámci jejího výkonu meze relevantního právního rámce nad jejich limity rozšiřovat ( , y ČR, d).

Z uvedeného se podává, že navrhovatelka porušení svých ústavních práv neprokázala; proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu