Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1832/12

Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké ve věci navrhovatele R. H., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2012 č. j. -32 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán (pro ve výroku blíže popsané jednání) vinným ze spáchání přečinu týrání zvířat podle a odsouzen podle k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl ve smyslu a 82 odst. 1 podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Následné dovolání posuzované z pohledu § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) trestního řádu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jakožto podané z jiných důvodů, než jsou zákonem vymezeny, odmítl [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu].

Předmětná rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností. Tvrdil, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z , d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stížnostní body, o něž tvrzení o porušení uvedených základních práv opírá, stěžovatel rozčlenil jak do výtek právních, tak i skutkových. Předně namítal, že závěr o spáchání přečinu týrání zvířat je nesprávný z hlediska právního posouzení skutku. V této souvislosti zdůraznil, že před obecnými soudy kategoricky tvrdil, že žádného ze svých psů vědomě netýral, ani jej vědomě nevystavoval utrpení a poukázal na to, že ani jeden z týraných psů nezemřel a všichni jsou nyní ve stavu, který by se dal ohodnotit jako dobrý. Stěžovatel má za to, že intenzita jeho jednání dosahuje úrovně, z pohledu níž mělo být hodnoceno toliko jako přestupek, resp. pro případ trestněprávního posouzení obecným soudům vytkl, že na jeho jednání aplikovaly nepřiléhavě přísnější ustanovení, než jakého mělo být užito, když poukázal na . Ohledně skutkových závěrů potom namítal, že obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť dle něj (v návrhu blíže označené) rozhodné skutkové okolnosti nebyly spolehlivě prokázány. Konečně předmětem svých výtek učinil i postup Krajského soudu v Plzni potud, že nerespektoval závazné pokyny předcházejícího usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 15. června 2011 č. j. -26), když neprovedl důkazy, které mu uložil provést Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

Kromě obecně formulovaných skutkových výtek stěžovatel rozhodovací důvody obecných soudů v tomto ohledu konkrétními argumentačními tvrzeními nekonfrontuje (k povinnosti tvrzení srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

), pročež takto mají povahu povšechné skutkové polemiky, která není způsobilá jejich závěry zvrátit. Uvedené se promítá i v následném hodnocení intenzity stíhaného jednání, jakož i odkazu stěžovatele na , upravujícího oproti odsouzenému úmyslnému trestnému činu (přečinu) nedbalostní trestný čin. Ve shodě s tím nelze obecným soudům vytýkat, že nepostupovaly na základě zásady in dubio pro reo, když neměly o skutkovém stavu, z něhož vycházely, pochybnosti, přičemž toto přesvědčení opřely o důvody (důkazní prostředky), které v jejich konkrétnostech stěžovatel co do relací mezi provedenými důkazy a z nich vyvozených skutkových zjištění jakkoli nekritizuje (méně obecné námitce podrobil pouze hodnocení výpovědi MVDr. D., když je označil dle něj za "přinejmenším podivné").

Pokud potom stěžovatel namítal, že Krajský soud v Plzni neprovedl žádné doplňující důkazy, čímž nerespektoval pokyny Nejvyššího soudu, nutno zopakovat, jak již uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že dovolací soud uvedený pokyn vázal k otázkám, jež řešil ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší právní kvalifikace podle , jíž však odvolací soud stěžovatele vinným, v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, neuznal, ale jeho čin posoudil jako přečin podle . V této souvislosti dovolací soud ovšem žádné pokyny k provedení dokazování odvolacímu soudu neuložil, a proto mu nelze nerespektování pokynů dovolacího soudu vytýkat.

Z uvedeného vyplývá, že obecné soudy postupovaly způsobem ústavně souladným a stěžovatel porušení svých ústavních práv neprokázal. V důsledku toho byla jeho stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2012

Jiří Nykodým

předseda senátu Ústavního soudu