Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3740/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. L. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru korupce a ochrany zájmů Evropské unie ze dne 24. srpna 2011, ČTS:OKFK-2-498/TČ-2010-200206 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 1 KZV 144/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva v , , , , d (dále jen " ") a y ČR (dále jen " ").

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru korupce a ochrany zájmů Evropské unie ČTS:OKFK-2-498/TČ-2010-200206 ze dne 24. 8. 2011 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255a odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, jež byla usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. 1 KZV 144/2011 ze dne 13. 10. 2011 zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v jeho věci považuje za zásadní exces z jejich činnosti, který nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již zcela napravit. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v jeho případě je míra libovůle v rozhodování orgánů činných v trestním řízení taková, že je namístě, aby byla předmětem přezkumu Ústavního soudu, jelikož citovaná rozhodnutí zcela odporují principům presumpce neviny, zákonnosti stíhání a spravedlivého procesu. Stěžovatel konkrétně nesouhlasí s použitím právní kvalifikace podle trestního zákona, dle něj je pro něj příznivější aplikace , a , zákon o veřejných zakázkách. Dále namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonné, jelikož neobsahuje skutkové okolnosti svědčící o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, a chybí mu tak podstatná náležitost. Dle stěžovatele dále absentuje v napadeném usnesení Městského státního zastupitelství v Praze subjektivní stránka trestného činu porušování pravidel hospodářského styku dle § 127 trestního zákona a nejsou uvedeny ani žádné jiné okolnosti, které by její naplnění odůvodňovaly.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu y a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti a z něj odvozeného chápání řízení o ústavní stížnosti jako mimořádného procesního prostředku, se Ústavní soud ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících za následek porušení ústavně zaručených práv, jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly. Usnesení, kterým se podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích ( y, y). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení.

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 50, usnesení č. 8, str. 443 a násl.).

Podstatou ústavní stížnosti byla zejména polemika stěžovatele s názorem orgánů činných v trestním řízení, zda má být v projednávané věci aplikován trestní zákon či novější právní úprava. S touto námitkou se však již podrobně vypořádalo Městské státní zastupitelství v Praze.

Stěžovatel ve své stížnosti dále odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, ve kterém je uvedeno, že dostatečnost odůvodnění rozhodnutí, které státní zastupitelství vydává, je současně nejen plněním zákonem stanovených požadavků, ale nadto je také výrazem ústavnosti, na níž jsou principy trestního řízení založeny ( y). Ústavní soud po posouzení aplikace výše citovaného judikátu na projednávanou věc dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného usnesení Městského státního zastupitelství v Praze je dostatečné.

Ústavní soud se s napadenými rozhodnutími seznámil a při respektování výše vymezených mantinelů ústavněprávního přezkumu mu nezbylo než konstatovat, že tato rozhodnutí nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí. Výše uvedeným konstatováním ovšem Ústavní soud nikterak nemíní předjímat další průběh trestního řízení, jeho závěr znamená pouze tolik, že neshledal existenci natolik intenzivního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, aby bylo namístě porušit zásadu zdrženlivosti v zásazích do rozhodovací kompetence jiných orgánů veřejné moci. Stěžovatel stále může veškeré své námitky uplatnit v rámci své obhajoby ve všech následujících fázích trestního řízení a v konečné instanci pak rovněž i u Ústavního soudu poté, co bude trestní řízení skončeno.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 31. května 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu