Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 13/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. L. M., zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, advokátem v Brně, Kobližná 19, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2011 č. j. -112 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. října 2011 č. j. -24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 29. prosince 2011, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu ( , 2 a 5 d, dále jen "Listina", a a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") a rovněž práva na spravedlivý proces ( , 2 y a Úmluvy).

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 4. října 2011 sp. zn. 4 VZV 8/2011 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažné zločiny ve smyslu ustanovení alinea druhá a , b), c), odst. 2 písm. e) . Stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení státního zástupce byla státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství zamítnuta usnesením ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 5 NZT 17/2011-278.

Jak dále vyplývá z napadených rozhodnutí, na základě návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě byli usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. října 2011 č. j. -24 obvinění M. V., Mgr. L. M. (stěžovatel) a JUDr. O. Š. vzati do vazby. Okresní soud dospěl k závěru, že u obviněných M. V. a Mgr. L. M. jsou dány vazební důvody podle § 67 písm. a) a b) trestního řádu, zatímco u obviněného JUDr. O. Š. je dán vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu. Pokud se jedná o § 67 písm. a) trestního řádu, argumentace soudu byla založena především na pravděpodobnosti uložení vysokých trestů odnětí svobody s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti obviněných, což také odůvodňuje obavu z vyhýbání se trestnímu stíhání. Existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu pak soud dovodil ze skutečnosti, že v předmětné trestné činnosti figuruje celkem devět obviněných a dále také řada zúčastněných osob, a proto je nutné zabránit kontaktům jak mezi obviněnými navzájem, tak i směrem ke svědkům, které by eventuálně mohli ovlivnit.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. listopadu 2011 č. j. -112 zamítl stížnost stěžovatele proti shora uvedenému rozhodnutí prvoinstančního soudu. V odůvodnění se v zásadě ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně, když zdůraznil zejména důvodnou obavu, že by obvinění mohli ovlivnit doposud nevyslechnuté svědky, a dále také reálnou možnost uložení velmi výrazných trestů.

Napadené usnesení krajského soudu je ve smyslu ustanovení ) posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jelikož dovolání v tomto případě není na základě § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu přípustné.

Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména ve skutečnosti, že soudy obou instancí nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí o vzetí do vazby, kterou proto, podle jeho názoru, nelze považovat za důvodnou. Ve světle relevantní judikatury Ústavního soudu je přesvědčen, že bez přesné a logické specifikace důvodů, zakládajících obavu o chování obviněného způsobem, předpokládaným v ustanoveních § 67 písm. a) a b) trestního řádu, není jeho vzetí do vazby přípustné, a tudíž se takové rozhodnutí stává nepřezkoumatelným. Tímto postupem obecných soudů mělo rovněž dojít k neoprávněnému zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel také poukazuje na nesprávný postup a rozpory v usneseních státních zastupitelství.

Ústavní soud přezkumem napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti a v mezích stěžovatelem uplatněných námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu rovněž zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Tyto maximy by byly prolomeny pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález

sp. zn.

ze dne 26. 9. 1996, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí tudíž podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se jednalo o libovůli v rozhodování. Nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a argumentací.

K existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu lze zmínit, jak i stěžovatel správně uvádí, že typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující a pouze konkrétní hrozba vysokého trestu, podložená jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku, může být (ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci) tím důvodem, který vede k odůvodněné a rozumně dostatečně předpokládatelné obavě z následků, jímž má "útěková" vazba čelit. V tomto smyslu je však třeba připomenout i v judikatuře Ústavního soudu vyslovenou tezi, dle níž k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 9. 1996, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Současně lze poukázat na to, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Stěžovatel však žádné takové skutečnosti neuvádí a jeho argumentace představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, což nemůže samo o sobě znamenat porušení jeho základních práv (viz výše).

K otázce koluzní vazby ve smyslu § 67 písm. b) trestního řádu Ústavní soud již dříve judikoval, že obecné soudy, rozhodující o této vazbě, "musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" (nález

sp. zn.

ze dne 11. 8. 1998, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Podle názoru Ústavního soudu v daném případě obecné soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily existenci všech důvodů, ze kterých plyne důvodná obava o ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu