Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1375/12

Ústavní soud rozhodl dne 30. května 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké ve věci navrhovatele Vodafone Czech Republic, a. s., se sídlem Praha 10, Vinohradská 167, IČ 25788001, zastoupeného JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 10, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 24. února 2012 č. j. -109 a Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2011 č. j. -41, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že se jimi cítí zkrácen na svých právech, zakotvených v , , d, jakož i Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že podle jeho přesvědčení Městský soud v Praze a také Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí nevypořádaly s jeho argumentací vztahující se k výkladu zákona o daních z příjmů a k jeho nároku na uplatnění daňové ztráty dodatečným daňovým přiznáním ze dne 25. 3. 2008 - za zdaňovací období roku 2003, což však bylo správními orgány i soudem považováno za úkon učiněný po lhůtě k tomu stanovené. Dále poukázal na závěr soudů, dle něj nesprávný, týkající se zákona o daních z příjmů ( ), novelizovaného , i jeho vztahu k podílovým fondům a na nutnost takového výkladu citovaného ustanovení, který by nevybočoval z rozumného výkladu právního předpisu

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a opodstatněně ji zamítl. V rozsáhlém odůvodnění s poukazem na svou judikaturu vztahující se k daňovému právu, na judikaturu Ústavního soudu i Vrchního soudu v Praze, na věcnou působnost zákona o daních z příjmů, vyplývající z přechodných ustanovení , účinného od 1. 1. 2008, se vypořádal se všemi námitkami ve stížnosti uplatněnými, týkajícími se výkladu a aplikace citovaného ustanovení a důvodně konstatoval správnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Ten na základě zjištění, že stěžovatel podal za zdaňovací období roku 2003 řádné daňové přiznání (s vykázanou nulovou výší daně), k němuž dodatečné daňové přiznání s uplatněnou daňovou ztrátou snižující daňovou povinnost podal až v roce 2008, důvodně konstatoval, že toto dodatečné daňové přiznání bylo podáno zjevně po lhůtě stanovené ve spojení s zákona o správě daní a poplatků a řízení o něm proto bylo v souladu se zákonem správcem daně oprávněně zastaveno. S ohledem na shodné námitky, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a také ve stížnosti ústavní, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu v dalším odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2012

Jiří Nykodým

předseda senátu Ústavního soudu