Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1349/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky České spořitelny, a. s., se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Karolíny Světlé 301/8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2008 č. j. -152, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2009 č. j. -183 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012 č. j. -253, spojené s návrhem na zrušení ustanovení až , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění , takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení až , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění , se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. dubna 2012, se stěžovatelka domáhala podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu, a to především právo na přístup k soudu podle hlavy páté d (dále jen " "), jakož i její právo vlastnit majetek ve smyslu y. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení ustanovení až , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění (dále jen " ").

Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze proti žalované České republice - Ministerstvu financí domáhala zrušení usnesení a rozhodčího nálezu, které byly vydány dne 16. června 2006 senátem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky po provedeném rozhodčím řízení pod sp. zn. . Předmětným usnesením bylo řízení zastaveno a stěžovatelka zavázána nést zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000,- Kč ze svého a dále bylo stanoveno, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozhodčím nálezu. V rozhodčím nálezu pak bylo uvedeno, že rozhodčí řízení o žalobním návrhu stěžovatelky na zaplacení částky 162 520 477,- Kč s příslušenstvím, bylo zastaveno usnesením ze dne 16. června 2006 a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady právního zastoupení ve výši 624 925,- Kč. Městský soud žalobu zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9 600,- Kč. K odvolání podanému stěžovatelkou Vrchní soud v Praze nevyhověl návrhu stěžovatelky na přerušení odvolacího řízení (výrok I.), rozsudek městského soudu ve výroku I. a) v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zrušení rozhodčího nálezu ze dne 16. června 2006 sp. zn. potvrdil, b) v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zrušení usnesení rozhodčího soudu ze dne 16. června 2006 sp. zn. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11 424,- Kč (výrok III.). Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 5 760,- Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy nesprávně posoudily, zda je možné konkrétní usnesení rozhodčího soudu přezkoumat soudem civilním. Usnesením rozhodčího soudu bylo zastaveno řízení z důvodu údajné překážky res iudicata a bylo rozhodnuto, že zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000,- Kč je povinna nést stěžovatelka ( Pravidel o nákladech rozhodčího řízení ve vnitrostátních sporech). Stěžovatelka má za to, že pokud ustanovení uvádí, že soud na návrh kterékoli strany zruší rozhodčí nález, lze toto vztáhnout i na usnesení a soudy tak s libovůlí a formalistickým přístupem závažně a neodstranitelně zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [ y (dále jen " ")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že ústavní stížnost je vedena toliko polemikou s učiněnými právními závěry uvedenými v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž argumentace uvedená stěžovatelkou nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Nejvyšší soud pak stěžovatelce vysvětlil, že institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže soužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu, stěžovatelce byla poskytnuta možnost před rozhodci vše projednat a rozhodčí soud nepochybil, pokud vydal usnesení o zastavení řízení pro existenci překážky věci rozsouzené, aniž by předtím vydal usnesení o skončení projednávání. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že z jazykového, systematického a teologického výkladu ustanovení je zřejmé, že úspěšně se lze domáhat na návrh kterékoliv strany zrušení toliko rozhodčího nálezu a nikoliv usnesení. Ostatně i Ústavní soud se k celé problematice ve stejném smyslu vyjádřil v usnesení ze dne 27. května 2010

sp. zn.

(dostupném na http://nalus.usoud.cz), ve kterém byl řešen případ jiného stěžovatele, který rovněž nesouhlasil s tím, že usnesení rozhodčího soudu nepodlého soudnímu přezkumu. Ústavní soud v aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů ve věci rozhodujícími soudy neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Lze konstatovat, že v posuzovaném případě stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají pro odlišnost jejich právního základu.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení až , který akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení a b) jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 14. května 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu