Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2147/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F plus H s.r.o., se sídlem Zborovská 856/49, 674 01 Třebíč, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, se sídlem 1. máje 97, 460 01 Liberec 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011 č. j. 1 Afs 1/2011-82 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2010 č. j. -50, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Finančního ředitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující po doplnění formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi "byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména právo na spravedlivý proces, právo na přiměřené správní trestání a právo vlastnit majetek a zásada přiměřenosti u daňového penále." Stěžovatelka dále požadovala, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení , event. dle ustanovení .

Ústavní soud si k posouzení případu vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. , z něhož zjistil následující skutečnosti:

Platebními výměry na daňové penále sdělil Finanční úřad v Třebíči stěžovatelce předpis penále za prodlení úhrady jejích daňových povinností v předmětné výši. Proti nim podala stěžovatelka odvolání, jež byla Finančním ředitelstvím v Brně zamítnuta. Žaloba stěžovatelky proti rozhodnutím finančního ředitelství byla rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuta. Ten v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že penále je příslušenstvím daně, sdílí její osud a v daňovém řízení se nikdy nevyskytuje samostatně, nýbrž je vázáno na daň již vyměřenou a splatnou. Nabíhá automaticky, bez možnosti ovlivnění správcem daně. Platební výměry na daňové penále tak nemají povahu konstitutivního rozhodnutí, ale pouze deklarují stav, který nastal ze zákona bez přičinění správce daně. Krajský soud neshledal ani porušení zásady projednací; nařízení ústního jednání, jak žádala stěžovatelka, by se míjelo svým významem. Ani námitky stěžovatelky stran omezené možnosti nahlížet do spisu nepovažoval krajský soud za důvodné. K poslední námitce stěžovatelky krajský soud uvedl, že daňové penále obstojí z pohledu zásady přiměřenosti. Na daňové penále, spadající do fiskální části finančního práva, nelze podle jeho názoru aplikovat zásady trestního práva hmotného.

Proti rozhodnutí soudu I. stupně podala stěžovatelka kasační stížnost, jež byla Nejvyšším správním soudem (dále jen "NSS") zamítnuta. NSS jednak neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů. Neztotožnil se ani s názorem stěžovatelky, že penále představuje sankci za správní delikt. V rozsudku velkého senátu ze dne 12. 7. 2001 ve věci Ferrazzini proti Itálii Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyloučil z použití čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod ("dále jen Úmluva") daňové spory. Výjimku mohou tvořit daňová řízení, kdy dochází ke zvýšení vyměřené daně, neboť ESLP v rozsudku velkého senátu ze dne 23. 11. 2006 ve věci Jussila proti Finsku dovodil, že právě kvůli odstrašující a represivní povaze institutu zvýšení daně lze tento institut daňového práva podřadit pod pojem trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Daňové penále má ale funkci paušalizované náhrady eventuální újmy, kterou může stát jako příjemce daně utrpět, není-li daň zaplacena řádně a včas a musí-li si kvůli tomuto výpadku daňových příjmů opatřit peníze jiným způsobem. Současně v sobě zahrnuje též funkci preventivní spočívající v motivaci daňového subjektu k řádnému a včasnému plnění jeho povinností. Penále plní částečně i funkci represivní a odstrašovací, neboť jeho sazby jsou relativně vysoké v prvním necelém roce a půl prodlení, zatímco po uplynutí tohoto období se přechodem na - fakticky nižší - sazbu penále zvýrazňuje druhá z funkcí penále, a sice funkce paušalizované náhrady eventuální škody, jež by státu mohla vzniknout zpožděním daňových příjmů. S ohledem na základní funkci penále (paušalizovaná náhrada eventuální škody) je nelze chápat jako sankci za správní delikt či trestní obvinění ve smyslu Úmluvy. Za rozhodnou považoval NSS i skutečnost, že obsahoval přechodná ustanovení, v nichž je explicite zakotveno, za jakých podmínek má být aplikována nová právní úprava úroku z prodlení a kdy bude stanoveno penále. NSS se obsáhle zabýval též námitkou nepřiměřenosti výše penále; odkázal přitom na svůj rozsudek č. j. -43, v němž podrobně odůvodnil, proč považuje zákonnou konstrukci za ústavně konformní a racionální. Jakkoliv jsou sazby penále citelné, nemají likvidační, vyvlastňující či lichvářskou povahu. V dlouhodobém časovém horizontu reflektují ekonomickou realitu, tj. cenu peněz. Jde o sankci čistě majetkovou, nikoliv nepoměrnou, i když citelnou, závislou na věcném a časovém rozsahu porušené povinnosti, která hmotněprávní pozici daňového subjektu zasahuje způsobem odpovídajícím povaze a podstatě porušené primární povinnosti. NSS konečně posoudil i stěžovatelčinu námitku stran porušení jejích procesních práv, přičemž konstatoval, že ze správního spisu je patrný nestandardní způsob komunikace a jednání mezi zástupkyní stěžovatelky a správcem daně. Podle názoru NSS pracovnice správce daně se zástupkyní stěžovatelky jednaly korektně a snažily se jí vyjít vstříc, byť lze stěžovatelce přisvědčit, že na jednání dne 8. 10. 2008 jí byla zkrácena procesní práva, neboť jí byla upřena možnost pořídit si zvukový záznam z jednání a rovněž vyfotografovat si určité části spisu. I přes toto pochybní správce daně se ovšem NSS ztotožnil se závěrem krajského soudu, že o všech procesních návrzích, námitkách a stížnostech bylo řádně rozhodnuto. Stěžovatelce nebylo fakticky upřeno právo nahlížet do spisu a popsaná drobná procesní pochybení správce daně nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. NSS nepřisvědčil ani námitce o porušení zásady projednací, neboť není povinností správce daně nařídit v daňovém řízení ústní jednání před vydáním rozhodnutí.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že předepsané daňové penále představuje zásah do jejích dle d (dále jen "") zaručených majetkových práv. NSS se nevypořádal s námitkou, že daňové penále není daní, a přesto na ně aplikoval y. Pokud NSS rozdělil daňové penále do dvou složek, a to do složky reparující majetkovou újmu státu a do složky správního trestání, měl k části správního trestání přistupovat dle y mírněji, tj. předepsat úrok z prodlení. Stěžovatelka byla dále názoru, že se v jejím případě jednalo o zjevný nepoměr výše majetkové sankce k rozsahu daňové povinnosti. Podle jejího názoru existuje přímá souvislost mezi doposud nevyměřenou a nevrácenou daní z přidané hodnoty dle dodatečného daňového přiznání a dluhem na dani z příjmu fyzických osob, jejíž daňové penále je předmětem sporu. Pokud NSS nevyhodnotil důkazní prostředky, svědčící o tom, že stanovená výše daňového penále byla nepřiměřená, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Výklad správních soudů k otázce přiměřenosti daňového penále považuje stěžovatelka za akademický a nereflektující stav daňového systému v zemi. Uplatněná penalizace byla nepoměrně tvrdší než přiznávaný úrok z přeplatku, který by měl přitom plnit obdobnou funkci. Dále stěžovatelka namítala obstrukční jednání pracovníků finančních orgánů, kteří jí neumožňovali v plné míře využívat jejích práv. Upřeno jí bylo právo na nahlížení do spisu a byla též porušena zásada projednací.

K ústavní stížnosti se vyjádřil NSS, Krajský soud v Brně a Finanční ředitelství v Brně. NSS, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Marií Žiškovou, uvedl, že nikdy nezpochybňoval, že penále není daní, přičemž při aplikaci y plně vycházel z rozsudku ze dne 22. 2. 2007 č. j. -43. Navíc předmětná námitka nebyla obsažena v kasační stížnosti. Není rovněž pravdou, že by NSS zařadil mezi funkce daňového penále funkci správního trestání. Podrobně přitom rozebral, proč nelze na daňové penále pohlížet jako na delikt či trestní obvinění ve smyslu Úmluvy. Námitku stran zjevného nepoměru penále k rozsahu porušené povinnosti uplatnila stěžovatelka poprvé až v řízení o ústavní stížnosti, a proto se lze domnívat, že nebyla dostatečně dbalá svých práv. Otázkou nepřiměřenosti sazeb penále se NSS již dříve zabýval a neměl důvod se od svého právního názoru odchýlit i v projednávaném případě. V odůvodnění svého rozhodnutí se NSS obsáhle vyjádřil i k porušení procesních práv stěžovatelky, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Brně, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Janou Jehličkovou, ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Finanční ředitelství v Brně, zastoupené ředitelem Ing. Otem Lipovským, ve svém vyjádření uvedlo, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti neposunují věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu ani právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Jelikož penále nelze chápat jako sankci za správní delikt, stěžovatelkou namítaný rozpor s y nelze shledat. Vyjádření byla zaslána stěžovatelce k replice, ovšem ve stanovené lhůtě neobdržel Ústavní soud žádnou odpověď.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ ].

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů nenašel taková pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky. Obecné soudy naopak dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy stěžovatelka je povinna zaplatit penále v předmětné výši, což obecné soudy vedlo k zamítnutí její žaloby proti rozhodnutím finančních orgánů. Jelikož stěžovatelka byla v prodlení, vznikla jí ex lege povinnost zaplatit penále [to patří mezi sankce, které se "uplatňují obligatorně v případě nesplnění povinnosti zaplatit ve stanoveném termínu." Srov. Kobík, J. Správa daní a poplatků s komentářem. Olomouc: ANAG, 2008, s. 628. Předpis penále je deklaratorním rozhodnutím; není založen vydáním platebního výměru]. Byť stěžovatelka během řízení před obecnými soudy namítala, že penále představuje sankci za správní delikt, zejména kasační soud ve svém rozhodnutí pečlivě vyargumentoval, proč penále nemá charakter správního trestání, a proto při jeho stanovení nelze aplikovat zásady trestního práva hmotného. Již v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007 č. j. -43 [ústavní stížnost proti němu byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením

sp. zn.

ze dne 17. 1. 2008] NSS dovodil, že penále představuje sankci za porušení "primární" povinnosti zaplatit daň řádně a včas. Názor, že základní funkcí daňového penále je paušalizovaná náhrada eventuální škody, jež by státu mohla vzniknout zpožděním daňových příjmů, a proto jej nelze chápat jako sankci za správní delikt či trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy [byť NSS konstatoval, že penále částečně plní funkci represivní a odstrašovací, nelze ještě konstatovat, že by NSS zařadil mezi jeho funkce správní trestání, protože jeho základní funkcí zůstává paušalizovaná náhrada eventuální újmy státu], je podle názoru Ústavního soudu dobře odůvodněný a nelze proti němu z hlediska ústavnosti cokoliv namítat. Vzhledem k tomu, že nešlo o sankci za správní delikt, je nutno odmítnout také úvahu stěžovatelky o uplatnění principů trestání platných pro trestní právo (zásada retroaktivity ve prospěch stěžovatelky), zvláště pokud zákonodárce explicitně vymezil časový rozsah aplikace příslušných právních předpisů. Z hlediska ústavnosti lze aprobovat rovněž to, že NSS neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že výše penále byla nepřiměřená. NSS zde odkázal na propracovanou argumentaci obsaženou v rozhodnutí NSS č. j. -43, v němž dospěl k závěru, že tato majetková sankce "zasahuje hmotněprávní pozici daňového subjektu způsobem odpovídajícím povaze a podstatě porušené daňové povinnosti." S ohledem na celou argumentaci NSS se tento závěr jeví Ústavnímu soudu jako přesvědčivý i pro nyní projednávanou věc; nemůže být proto důvodem jeho zásahu. Obecné soudy též dostatečně vysvětlily, proč nebylo třeba blíže hodnotit judikaturu Soudního dvora Evropské unie, ESLP či předmětná rozhodnutí a nařízení Rady (ES) Euratom. Námitky stěžovatelky založené na údajné existenci přímé souvislosti mezi doposud nevyměřenou a nevrácenou daní z přidané hodnoty dle dodatečného daňového přiznání a dluhem na dani z příjmu fyzických osob je třeba považovat za nova, a proto se Ústavní soud jimi nezabýval, neboť nova jsou v řízení o ústavní stížnosti zásadně nepřípustná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010

sp. zn.

, usnesení ze dne 12. 5. 2010

sp. zn.

či usnesení ze dne 15. 7. 2010

sp. zn.

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Totéž lze říct i ve vztahu k tvrzením stěžovatelky ohledně údajného přeplatku na jejím osobním účtu či ohledně nesprávného přiřazení částek v rámci exekuce. Ačkoliv NSS konstatoval zkrácení stěžovatelčiných procesních práv, neboť jí byla upřena možnost pořídit si zvukový záznam z jednání a vyfotografovat si určité části spisu, dospěl k závěru, že popsaná procesní pochybení nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. S tímto závěrem se Ústavní soud plně ztotožnil a rovněž nenašel prostor ke svému zásahu. Odůvodnění NSS nelze z tohoto důvodu označit za formalistické a vybočující z konstantní rozhodovací praxe soudů stran možnosti uplatnění zásady projednací, jak v ústavní stížnosti namítala stěžovatelka. NSS přesvědčivě odůvodnil, proč nebylo povinností finančního orgánu nařídit ústní jednání před vydáním rozhodnutí.

Shrnuto, obecným soudům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, naopak závěry, které učinily, se Ústavnímu soudu jeví jako dané situaci odpovídající. Rozhodně je nelze považovat za výkon zakázané svévole. Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, ještě nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [ písm. d)y a ], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný. Proto také nebylo možno vyhovět návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení (viz ustanovení - slova "podle výsledku řízení", ustanovení - slova "nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta").

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2012

Stanislav Balík v. r.

předseda senátu