Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2975/11

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti Markot Limited, se sídlem Belmont Chambers, Road Town, Tortola (Britské Panenské ostrovy), P.O.BOX 3443, zastoupené JUDr. Vítem Svobodou, advokátem se sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -47 ze dne 1. 3. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. -179 ze dne 27. 7. 2011, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 10. 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadeným usnesením č. j. -47 ze dne 1. 3. 2011 Obvodní soud pro Prahu 1 ve výroku I. zastavil podle ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ve spojení s , g) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na návrh povinného - společnosti Rubikon, spol. s r. o., IČ: 61854557, exekuci, která byla nařízena usnesením téhož soudu č. j. -8 ze dne 6. 10. 2010 na majetek povinného na základě vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce P. O. ze dne 2. 8. 2010 k vymožení pohledávky oprávněného - stěžovatelky ve výši 6 600 000 Kč s příslušenstvím, jakož i pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady oprávněného a náklady exekuce. Ve výroku II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud dospěl po právním posouzení věci k závěru, že předmětná pohledávka zanikla na základě dohody o narovnání ze dne 29. 11. 2010, čímž došlo k vzájemnému vypořádání vztahů mezi účastníky.

Odvolací řízení, zahájené z podnětu stěžovatelky, bylo usnesením Městského soudu v Praze č. j. -179 ze dne 27. 7. 2011 zastaveno (výrok I.) a opět bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, tentokrát odvolacího (výrok II.). Soud druhého stupně svůj krok odůvodnil tím, že Ing. K., který stěžovatelku zastupoval jako její ředitel, své oprávnění jednat za ni hodnověrným způsobem neprokázal. Jelikož se ani po výzvě soudu nezdařilo tento nedostatek podmínky řízení odstranit, soud postupoval podle a rozhodl, jak shora uvedeno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti oběma rozhodnutím obecných soudů. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že vyhověl návrhu předloženému osobami, které v rozhodné době nebyly oprávněny za povinného jednat, namísto toho, aby podaný návrh odmítl. O zastavení exekuce rozhodl pak soud mimo zákonnou lhůtu podle § 55 odst. 2 exekučního řádu. Stěžovatelka dále upozornila, že za podklad pro rozhodnutí nalézacího soudu sloužila zfalšovaná dohoda o narovnání, kterou její představitel nikdy nepodepsal, v tomto směru celou záležitost jako možný trestný čin podvodu šetří i Policie ČR. Navzdory tvrzení soudu se ve spise navíc nachází pouze úředně ověřená kopie této dohody, její originál povinný nikdy nepředložil. Uváděnými skutečnostmi se obecné soudy nezabývaly, v rozporu s příslušnými ustanoveními ve věci ani nenařídily jednání, stěžovatelce tak dle jejích slov nebyla ve smyslu y dána možnost k projednání věci veřejně, v její přítomnosti a nemohla se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Odvolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká zastavení odvolacího řízení, byť podle jejího mínění bylo na místě odmítnutí odvolání, nebo pokud odvolací soud nebyl spokojen s listinami, které Ing. K. předložil, měl stěžovatelku vyzvat k doplnění dalších listin prokazujících jeho oprávnění jednat za ni.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v y, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000, N 111/19 SbNU 79), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).

Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle citovaného ustanovení je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.

Právě takové námitky uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění tvrzených vad napadeného rozhodnutí slouží, uchýlila, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu zahájila.

Jinak řečeno, pokud byla stěžovatelka přesvědčena, že odvolací soud učinil vadný závěr o tom, že odvolací řízení muselo být zastaveno, měla dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti

Stojí také za připomenutí, že ve smyslu ustanovení exekučního řádu se uplatní v exekučním řízení i ustanovení , věty druhé, část za středníkem, , podle nějž je žaloba pro zmatečnost - ze zde rozhodného důvodu dle - přípustná.

Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2012

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj