Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 908/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 20. prosince 2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 12. května 2010, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 23. července 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. března 2012 a doplněnou podáním ze dne 13. března 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona a trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 a 2 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a současně byl stěžovatel zproštěn části obžaloby, neboť tam uvedený skutek nebyl trestným činem. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části a nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle a 5 písm. a) a přečinu neoprávněného podnikání podle . Těch se měl dopustit tím, že společně s dalšími osobami jednak založil firmu ONE PRO, a. s., za účelem předstírání poskytování zpětného nebo finančního leasingu, ačkoliv k tomu neměli potřebný kapitál, a poté získali od sedmnácti osob celkem 17.251.209, 80 Kč, které použili pro vlastní potřebu, a pokusili se získat od dalších devětadvaceti osob celkem 38.276.351 Kč. Dále založil firmu AWARD, v. o. s., za účelem nabízení tichého společenství nebo smluv o půjčce a takto získali od celkem padesáti osob částku 7.396.500 Kč, které v rozporu s přislíbeným účelem použili pro vlastní potřebu anebo k vyplácení úroků jiných svých tichých společníků, a konečně jako společník firmy UNITAS, v. o. s., nabízel občanům zhodnocení jejich vkladů, a poté ve větším množství a za použití dalších osob uzavřel se třetími osobami smlouvy o tichém společenství nebo o půjčce a následně vyplácel vklady a pevně stanovené úroky, aniž měl povolení k bankovní činnosti. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků a tří měsíců v trvání roků se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně poukazuje na to, že byl odsouzen pro skutky, které spáchal v letech 1994 a 1995, přičemž trestní řízení bylo zahájeno v roce 1998 a jeho celková délka (včetně rozhodnutí o ústavní stížnosti) se blíží čtrnácti letům. Skutky, pro které byl odsouzen, se staly před osmnácti a sedmnácti lety. Ačkoliv se jedná o majetkovou trestnou činnost, která několikanásobně převyšuje kvalifikační moment škody velkého rozsahu, tak i přesto trest ve výměře šest let a tří měsíců je zjevně nepřiměřený a nekompenzuje nepřiměřenou délku trestního řízení. Poukazuje na usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 10. 2011, a nálezy

sp. zn.

(N 67/36 SbNU 707) a

sp. zn.

(N 65/45 SbNU 83) s tím, že v uloženém trestu mu není dostatečně kompenzována nepřiměřená délka trestního řízení. Nikdy se nestalo, že by jakýkoliv úkon zmařil, aniž zavdal příčinu k prodloužení trestního řízení a coby obžalovaný zaujal naprosto příkladný postoj. Došlo tedy k porušení jeho práva na přiměřenou délku trestního řízení, což konstatoval i dovolací soud. Stěžovatel ovšem nesouhlasí s jeho názorem, že je dostatečnou kompenzací uložení trestu v dolní polovině zákonné trestní sazby. Protože s odstupujícím časem se prvky jak individuální tak generální prevence zeslabují a vytratí-li se vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem, musí být dosaženo požadavku spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné, a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele trestného činu na straně druhé a dále. Uložený trest tedy neodpovídá veřejnému zájmu na potrestání pachatele a nenaplňuje účel trestu stanovený zákonem.

3

. Ústavní soud připomíná, že č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

4. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy všech stupňů, a to i k námitkám stěžovatele uplatněných v opravných prostředcích, zevrubně zabývaly otázkou přiměřenosti trestu s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou stěžovatel nezapříčinil. Dovolací soud se přitom vypořádal i s relevantní rozhodovací praxí obecných soudů a Ústavního soudu, na niž stěžovatel věcně správně poukázal. Tím se posuzovaný případ zřetelně liší od případu řešeného nálezem

sp. zn.

a kvalitou přístupu obecné soudy evidentně dostály kritériím definovaným pro daný případ nálezem

sp. zn.

. Různorodostí vytýkaného jednání a kvalitou škody a následku se pak posuzovaný případ liší od případu řešeného pod

sp. zn.

. Ústavní soud proto neshledává, že by obecné soudy uložením mírnějšího než odpovídajícího trestu nedostatečně kompenzovaly nepřiměřenou délku trestního řízení, jak tvrdí stěžovatel.

5. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu