Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1202/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. Č. a 2. K. Č., obou zastoupených JUDr. Miloslavem Novákem, advokátem v Teplicích, J. Suka 2504, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012 č. j. -127, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. července 2009 č. j. -97 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. října 2007 č. j. -70, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení vlastnického práva k pozemku, ve kterém jako žalobci neuspěli. Stěžovatelé uvedli, že převzali nemovitosti, které jsou předmětem řízení, do svého vlastnictví, od roku 1966 je nerušeně užívali a obhospodařovali, přičemž nyní jsou konfrontováni se situací, kdy je jejich vlastnické právo zpochybňováno. Dobrá víra stěžovatelů, že jim předmětné nemovitosti skutečně patří, trvala nepřetržitě déle než 44 let a za tuto dobu zde nebyla jediná okolnost, která by jejich dobrou víru vyvracela. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem obecných soudů, že se měli při koupi pozemků zajímat o jejich výměru. Uzavírají, že postupem obecných soudů byli zbaveni vlastnictví předmětných pozemků. Z těchto důvodů mělo dojít k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu na určení, že stěžovatelé jsou vlastníky pozemku, specifikovaného v rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně výše nákladů, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobě stěžovatelů nelze vyhovět. Tento závěr obecné soudy odůvodnily především tím, že předpokladem pro vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Posouzení dobré víry přitom nezávisí jen na subjektivním přesvědčení držitele, ale i na skutečnosti, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívaná plocha odpovídá ploše, která je skutečně v jeho vlastnictví. Jedním z hledisek pro posouzení dobré víry je poměr plochy užívané a plochy koupené. V daném případě stěžovatelé užívají bez právního důvodu plochu o výměře 403 m2, která svou výměrou odpovídá polovině plochy pozemků skutečně koupených. K tomu je v kupní smlouvě výměra předmětného pozemku již uvedena, a stěžovatelé tedy mohli, při zachování náležité opatrnosti, zjistit, že jimi užívaná plocha je o polovinu větší, než jakou skutečně koupili. Z tohoto důvodu, a s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, obecné soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatelé si tak měli a mohli být vědomi, že užívají pozemek podstatně větší, než jaký koupili.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl proto, že v dané věci neshledal, že by odvolací soud řešil právní otázku zásadního významu ve smyslu . Vyložil, že napadený rozsudek odvolacího soudu řeší otázku dobré víry stěžovatelů v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud dále vyložil, že posouzení otázky, zda byli stěžovatelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalovaného patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumávat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. V dané věci, s odkazem na svou judikaturu, dovolací soud dospěl k závěru, že soudy vyšly z individuálních okolností případu a jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Závěrem svého odůvodnění dovolací soud zdůraznil, že ačkoli právní předpis neukládá povinnost ověřit rozlohu nabývaných pozemků, již dříve ve své judikatuře konstatoval, že "kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat" (rozsudek NS ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. , publikovaný v informačním systému ASPI).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatelů s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě zopakovali argumenty, které uplatnili již v předchozích stadiích řízení.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud tedy není jen další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy ( y ČR).

Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se pečlivě zabývaly argumenty stěžovatelů a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, s odkazem na svou judikaturu, z jakých důvodů neshledal v dovolání stěžovatelů otázku zásadního právního významu. Pokud se stěžovatelé s právními názory obecných soudů neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu