Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 91/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. S., 2. L. S. a 3. L. T., všech zastoupených JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou v Pardubicích, Sladkovského 484, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011 č. j. -171, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 5. 1. 2012 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že Nejvyšší soud porušil d (dále jen ""), neboť uplatnil stání moc ultra vires, a zasáhl tak do jejich základního práva na spravedlivé soudní řízení, garantovaného y.

Jak patrno z ústavní stížnosti, napadeným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 7. října 2010 č. j. -143, a to z důvodu jeho nepřípustnosti ve smyslu .

V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. dubna 2010 č. j. -116 byla z (větší) části zamítnuta žaloba, jejímž prostřednictvím se domáhali zaplacení dlužného nájemného v celkové výši 73 392 Kč s příslušenstvím za užívání pozemků v jejich podílovém spoluvlastnictví. Tento rozsudek v "zamítavé" části pak napadli stěžovatelé odvoláním, avšak krajský soud jej výše označeným rozhodnutím potvrdil. K tomu - s poukazem na ustanovení a - uvádějí, že předmětem řízení byl jeden nárok solidárních věřitelů (s jedním skutkovým základem), přičemž při posuzování přípustnosti dovolání bylo třeba vycházet z výše peněžitého plnění, v níž byla žaloba zamítnuta, ve vztahu ke všem stěžovatelům dohromady, přičemž dovolací soud se nemůže zříci své povinnosti posoudit důvodnost dovolání tím, že jediný nárok rozdělí na několik částí, které nedosáhnou zákonem stanovené hranice, protože jinak postupuje v rozporu se zákazem denegatio iustitiae.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (, 2 ), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti sice vyslovují nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jimi podaného dovolání, avšak zcela přehlížejí právní argumentaci obsaženou v napadeném usnesení. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelé své nároky ve společně podané žalobě vymezili jako dílčí, neboť se domáhali toho, aby "soud přiznal každému z nich samostatně právo na částku odpovídající jejich tvrzení poměrné části nájemného za spoluvlastnický podíl každého z nich" na předmětné nemovitosti, takto o nich bylo soudy nižších stupňů jednáno a rozhodnuto, aniž by správnost takového postupu stěžovatelé zpochybnili. Z tohoto důvodu bylo třeba vyjít při posuzování přípustnosti dovolání z výše peněžitého plnění, v níž byla žaloba zamítnuta ve vztahu ke každému ze stěžovatelů zvlášť.

Při zkoumání přípustnosti dovolání Nejvyšší soud tedy vycházel z toho, že šlo o závazek dílčí, neboť každý ze stěžovatelů uplatnil vůči dlužníkovi žalobou toliko "svou" část pohledávky (srov. ), a uzavřel, že hranici přípustnosti dovolání ve smyslu je z uvedeného důvodu nutno posuzovat u každého z dovolatelů samostatně. Za této situace Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší soud své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnil, přičemž z ústavní stížnosti ani není zřejmé, v jakém ohledu měl uvedený soud při interpretaci a aplikaci posledně uvedeného ustanovení pochybit.

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu