Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1654/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. et MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. -454 ze dne 28. února 2012, rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. -429 ze dne 9. prosince 2009, a rozsudku Okresního soudu v Tachově, č. j. -402 ze dne 21. května 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (, 72 a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ustanovení a 4, d, jakož i ustanovení y.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Tachově shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na vyklizení části blíže specifikované stavební parcely v katastrálním území Kříženec, dále určil, že žalovaní (vedlejší účastníci) jsou vlastníky této parcely, vzniklé oddělením z jiné blíže vymezené parcely, a výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel (žalobce) se domáhal vyklizení ve výroku specifikované pozemkové parcely žalovanými, kteří se vzájemným návrhem domáhali určení svého vlastnického práva k ní. Vyšel ze zjištění, že žalovaní kupní smlouvou z 11. září 1963 nabyli do vlastnictví dům č. p. 5 (dříve č. p. 16), stavební parcely č. 11/1 a 11/2 a další pozemkové parcely v tamním katastru, zatímco žalobce v sousedství do svého vlastnictví nabyl - spolu se svou zemřelou manželkou - kupní smlouvou z 22. 6. 1989 dům č. p. 4 (dříve č. p. 17), stavební parcelu č. 12 a další pozemkové parcely ve stejném katastru; právní předchůdci účastníků nemovitosti získali přídělem.

Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že danému sporu předcházely další, vedené u něho pod sp. zn. , , ; šlo o spory stejných účastníků ohledně parcely č. 104, nikoliv však ohledně hranice mezi stavebními parcelami č. 11/1 a č. 12. Sdělením Katastrálního úřadu v Tachově z 8. října 2001 vzal soud za prokázané, že až na základě podání žalobce ze dne 13. července 2000 byla prošetřena hranice mezi stavební parcelou č. 12 a pozemkovou parcelou č. 104 a vnitřní hranice stavební parcely č. 12, byla zjištěna oprávněnost požadavku žalobce a úprava hranic byla promítnuta do platné katastrální mapy. Znaleckým posudkem Ing. V. byl prokázán průběh vlastnické hranice mezi stavebními parcelami č. 11/1 a č. 12 a podle něho "je sporná část pozemku součástí stavební parcely č. 12". S tímto závěrem se ztotožnil i svědek Ing. K., který provedl zaměření vlastnické hranice parcely č. 104, sousedící se stavebními parcelami č. 11/1 a č. 12. S ohledem na vzájemnou určovací žalobu účastníků znalec vypracoval geometrický plán, jímž byla sporná část pozemku označena č. 1686 (dále "sporný pozemek").

Při posouzení věci podle , a a podle (dále též "") vyšel soud prvního stupně ze skutečnosti, že ač jako vlastník sporného pozemku o výměře 12,4 m2 byl v příslušném katastru nemovitostí zapsán žalobce, který podal žalobu na jeho vyklizení, stali se vydržením jeho vlastníky žalovaní, kteří sporný pozemek užívali jako vlastní, neboť byl součástí jejich dvora; žalobce, resp. jeho právní předchůdci, na něj neměli přístup a nikdy jej neužívali. S přihlédnutím k vývoji institutu vydržení vlastnického práva a splnění jeho zákonných znaků v aplikaci na daný případ soud prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo k tomuto pozemku žalovaní vydrželi k datu 1. 1. 1992. V této souvislosti uvedl, že žalovaní nepochybně až do roku 1995, kdy začaly soudní spory a bylo provedeno místní šetření Katastrálním úřadem v Tachově, "mohli být v dobré víře", že jim tento pozemek patří, "neměli důvod vlastnickou hranici v tomto místě důsledně zjišťovat", šlo o neoplocený pozemek na vlastnické hranici a "patřil do dvora žalovaných". Žalobce na tento pozemek neměl do doby, kdy k němu v průběhu soudních řízení zřídil vrátka z kůlny, přístup.

Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce výše citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo určeno, že žalovaní jsou vlastníky sporné parcely, dále rozhodl, že "ve všech zbývajících výrocích se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku)". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně vlastnictví sporného pozemku, resp. vydržení jeho vlastnictví žalovanými, a odkázal na jeho skutkové zjištění a právní závěry. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II.; ve všech zbývajících bodech jeho výroku (I., III. a IV.) jej zrušil vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nerozhodl o žalobě na vyklizení pozemku tak, jak ji žalobce formuloval, přičemž tento nedostatek nemohl odvolací soud svým rozhodnutím odstranit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, směřující podle obsahu do potvrzující části výroku rozsudku, na jehož přípustnost usuzoval z ustanovení , s tím, že odvolací soud "řešil zásadní právní otázku v rozporu s hmotným právem", přičemž řízení, na základě něhož odvolací soud rozhodl, trpí závažnými vadami natolik, že je nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud posoudil dovolání ve smyslu , přičemž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že všemi napadenými rozhodnutími bylo porušeno zásadním způsobem jeho vlastnické právo a došlo k tomu, že "byl zbaven vlastnictví, tedy došlo k vyvlastnění bez náhrady a v rozporu se zákonnými ustanoveními, bez toho, aby byl dán veřejný zájem". Stěžovatel je přesvědčen o tom, že provedeným dokazováním a obsahem spisu v žádném případě nebylo prokázáno, ba naopak byl prokázán pravý opak toho, že by mohli být vedlejší účastnici v dobré víře o tom, že předmětný pozemek, resp. část st. p. č. 12 užívají oprávněně jako vlastníci, a že se tedy jednalo o oprávněnou držbu.

Rozhodující pro posouzení oprávněnosti držby není dle názoru stěžovatele výměra pozemku v daném případě, ale tvar a průběh vlastnické hranice. Je prý zcela zřejmé, že provedenými důkazy bylo opakovaně prokázáno, že vlastnická hranice má tvar "v podstatě rovné čáry, nikoliv lomené tak, jak by to předpokládala oprávněná držba". Je také dle jeho názoru patrné, že u vlastnické hranice, která dle názoru stěžovatele nikdy nebyla sporná, byl postaven přístřešek či kolna a že prostor za touto kolnou zcela jednoznačně užívali a vlastnili právní předchůdci stěžovatele. Samotný fakt, zda předmětný pozemek byl či nebyl užíván výlučně ze strany vedlejších účastníků, je dle názoru stěžovatele zcela podružný. V prvé řadě je prý nutné poukázat na to, že mimo jiné i ze svědecké výpovědi svědkyně D. vyplývá, že spornou část pozemku považoval její otec jako vlastník a právní předchůdce stěžovatele za svůj pozemek a jako takový jej také užíval.

Z obsahu spisu je prý zcela zřejmé, že nejpozději v roce 1995 byli vedlejší účastníci seznámeni s tím, že sporný pozemek není v jejich vlastnictví. I přesto pak vůči této skutečnosti prý nic nenamítali, nepodali žádnou žalobu a zůstali zcela pasivní. V tomto okamžiku by pak dle názoru stěžovatele vedlejší účastníci rozhodně přišli o svou dobrou víru (kterou však dle názoru stěžovatele nikdy neměli) a nemohli tak mít po uplynutí více jak 11 let úspěch v žalobě o určení, že jsou vlastníky předmětné části pozemku. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že jestliže nebyli vedlejší účastníci v dobré víře v době podání žaloby, pak se v době podání žaloby a projednávání věci nejednalo o oprávněné držitele, kteří byli v dobré víře, a nemohli tedy ani zpětně nabýt vlastnického práva vydržením. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti podrobně a obsáhle rozvedl, proč vedlejší účastníci nemohli být v dobré víře ani z objektivního hlediska.

Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že ani jeden z nich se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, když je zřejmé, že z provedených důkazů nevyplývá, že by vedlejší účastníci byli v dobré víře, a že by tedy byli oprávněnými držiteli, kteří mohli nabýt vlastnické právo k předmětné části pozemku vydržením, ať už k jakémukoliv datu. Ani jeden z obecných soudů se dle názoru stěžovatele řádným a logickým způsobem nevypořádal s námitkami stěžovatele, které byly vždy opřeny o provedené důkazy. Zejména tímto postupem, kdy došlo k chybnému zjištění skutkového stavu a následně i k chybnému právnímu posouzení věci, byla dle něj poškozena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s y je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště paku. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle písm. d)y, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v posuzovaném dovolacím řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

aj.).

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Z ústavní stížnosti je dobře patrná polemika stěžovatele s názorem obecných soudů stran hodnocení skutkových okolností i výkladu jednoduchého práva, kterážto argumentace není bez dalšího způsobilá úspěšně zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozhodnutí. Stěžovatel patrně očekává, že Ústavní soud podrobí ústavní stížností dotčená rozhodnutí a jim předcházející řízení bezbřehému přezkumu, komplexní revizi, k čemuž, jak plyne z výše nastíněného, Ústavní soud povolán není.

Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení Koncepce dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (y, , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění). Dovolací důvod dle představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok.

U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci beze zbytku splnil. Krom rozboru příslušných zákonných ustanovení rovněž konstatoval, že soudy neřešily právní stránku sporu v rozporu s hmotným právem, což opět podrobněji rozvedl (viz str. 4 až 6 napadeného usnesení dovolacího soudu). Takovou explikaci nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní.

Pokud jde o námitky stěžovatele, že obecné soudy se nevypořádaly se všemi provedenými důkazy, když je zřejmé, že z provedených důkazů nevyplývá, že by vedlejší účastníci byli v dobré víře, nejedná se o výhrady důvodné. Nalézací soud si opatřil dostatečné množství důkazního materiálu, včetně znaleckých posudků, z nichž také vycházel. Tvrzení, že byl ve skutečnosti prokázán opak, se zakládá na subjektivním pohledu stěžovatele, který nelze pokládat za relevantní.

Jelikož stěžovatel žádnou další ústavněprávně relevantní argumentaci nepředestřel, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 10. května 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu