Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
74097.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 1103/12
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, směřující proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 499/2011 -787 ze dne 23. ledna 2012 měnícího rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 309/2005 ze dne 13. dubna 2011 ve výrocích o nákladech řízení a proti výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 309/2005 ze dne 13. dubna 2011, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republik y a svého práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (dále jen "napadená nákladová rozhodnutí "). Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených nákladových rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 309/2005 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem sp. zn. 13 C 309/2005 ze dne 13. dubna 2011 uložil stěžovateli vydat žalobcům K. a K. (dále jen "žalobci") blíže specifikované nemovitosti (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 6 náklady řízení ve výši 66.896,- Kč (výrok II.) a dále uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 2.129.552,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 68 Co 499/2011 -787 ze dne 23. ledna 2012 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výroku I.) potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že výše nákladů řízení činí 52.036 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně též potvrdil a ve výroku III. o nákladech řízení změnil tak, že výše nákladů řízení činí 2.142.757,- Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně též potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 428.724,- Kč (výrok II.).
Při shromažďování podkladů pro své rozhodnutí Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 309/2005 zjistil, že stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 499/2011 -787 ze dne 23. ledna 2012 podal v zákonné lhůtě dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Jeho přípustnost je odvozována z ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu .
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Nejvyšší soud sice nemůže přezkoumávat samotná napadená nákladová rozhodnutí , nicméně nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí Městského soudu v Praze o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatele v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorických nákladových výroků (§ 243d odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu ).
Jestliže by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Napadený výrok (o nákladech řízení) je totiž těsně spjat s rozhodnutím o meritu věci. Jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky vyhověl, stal by se případný nález Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o napadeném výroku, zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně.
Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť ten může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž mu s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, a to i pokud jde o výroky o nákladech řízení před těmito soudy.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených nákladových rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí Ústavního soudu. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
S ohledem na návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených nákladových rozhodnutí však Ústavní soud o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nerozhodl soudkyní zpravodajkou, ale projednal ji IV. senát Ústavního soudu, který by byl oprávněn o ústavní stížnosti meritorně rozhodnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu