Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 370/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. L., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 49/5, adresa pro doručování: Hradec Králové, Resslova 1253/17a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, čj. - 73, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2010, čj. - 1042, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 5. 2010, čj. - 857, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti Ing. J. L. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a pro porušení práva na respektování soukromého života podle Úmluvy. Současně požádal, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť trpí progresivní Parkinsonovou chorobou a vývoj této choroby je do značné míry spojen s psychickou zátěží vyplývající z dosud neukončeného trestního řízení.

Z připojených rozhodnutí vyplývá zjištění, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel, spolu s dalšími obviněnými, uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) TrZ. Trestnou činnost spáchal jako vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství městského úřadu, ve třech případech, kdy (zkráceně řečeno) vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Přestupcům, za přestupky spáchané proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, opatřil neoprávněný prospěch, týkající se druhu a výše uloženého trestu za spáchané přestupky, přičemž v jednom případě za tuto výhodu požadoval úplatek. Za to byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč s náhradním trestem v trvání jednoho roku. Odvolací soud tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu. Nově rozhodl tak, že při zachování výroku o vině uložil stěžovateli opětovně peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč s náhradním trestem v trvání jednoho roku a současně mu uložil trest zákazu činnosti na dobu pěti let. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti opakovaně polemizuje s obecnými soudy a jejich postupem po zrušení předchozích odsuzujících rozhodnutí nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010,

sp. zn.

. Je přesvědčen, že i nadále trvá zásah do jeho shora uvedených ústavně zaručených práv, neboť obecné soudy opětovně použily prostorové odposlechy k jeho odsouzení. V této souvislosti zpochybnil doplněné dokazování, zejména o úřední záznam, který měl prokázat existenci konkrétních skutečností odůvodňující povolení a provedení odposlechů, včetně výslechu příslušného policejního příslušníka. Opětovně vznesl námitku podjatosti soudce okresního soudu a celého krajského soudu.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nejprve předesílá, že námitky, které stěžovatel předložil v ústavní stížnosti, jsou doslovným opakováním jeho obhajoby a argumentů z opravných prostředků, které užil v průběhu řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy podrobně zabývaly a vypořádaly, včetně tvrzené podjatosti soudce soudu prvního stupně a celého odvolacího soudu.

Jak je zřejmé ze shora uvedeného, Ústavní soud ve věci stěžovatele již jednou rozhodl nálezem

sp. zn.

, kterým zrušil předchozí rozhodnutí obecných soudů, aniž by však vyslovil kategorický závěr o procesní nepoužitelnosti záznamů prostorových odposlechů, jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud v dané souvislosti mj. uvedl, "(...) že obecné soudy se ústavně souladným způsobem nevypořádaly s otázkou legitimity pořízených záznamů prostorových odposlechů, odmítly důkazní návrhy k objasnění jejich zákonnosti a svůj závěr o jejich pořízení učinily v rozporu s podklady obsaženými ve spise, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a soukromí (...)".

Po citovaném rozhodnutí Ústavního soudu soud prvního stupně pokračoval v hlavním líčení v projednávané věci (§ 314h odst. 1 TrŘ). Při respektování názoru Ústavního soudu, vysloveného v předmětném nálezu, obecné soudy provedly požadované důkazy směřující k ověření legitimity (zákonnosti a ústavnosti nařízených prostorových odposlechů a jejich záznamů), týkající se zejména vztahu prověřované trestné činnosti L. F. a stěžovatele a posilování podezření ze spáchání dané trestné činnosti. Všechny ve věci provedené důkazy navzájem konfrontovaly, vyhodnotily a své úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily, podrobně popsaly. Zabývaly se i otázkou údajné podjatosti soudce prvního stupně a soudu odvolacího jako celku, přičemž odkázaly na rozhodnutí učiněná v uvedené problematice s tím, že nebyl shledán důvod k vyloučení soudce okresního soudu či celého krajského soudu. V podrobnostech lze odkázat na podrobně odůvodněná rozhodnutí obecných soudů, včetně usnesení Nejvyššího soudu.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, kterou by se již dříve nezabývaly obecné soudy při projednávání této věci a která by svědčila o tom, že právě postupem těchto soudů došlo k tvrzeným zásahům do zaručených základních práv stěžovatele. Jak je z napadených rozhodnutí zjevné, obecné soudy projednávající trestnou činnost stěžovatele se, v souladu se závěry Ústavního soudu uvedenými v označeném nálezu, řádně a plně zabývaly otázkou zákonnosti a ústavní souladnosti zejména nařízených prostorových odposlechů a jejich záznamů. Na základě závěrů o legitimitě opatřených a provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty zmíněného trestného činu.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatele o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů, neboť pro tento postup neshledal věcné ani zákonné důvody.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu