Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
74066.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 1024/12
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem se sídlem v Karviné - Fryštát, Masarykovo nám. 6/5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 2011, sp. zn. 1 To 748/2011 , a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 12. 2011, sp. zn. 0 Nt 330/2011 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva na právní pomoc v řízení před soudy a obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.
Okresní soud v Karviné shora uvedeným usnesením vzal stěžovatele do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu. Jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 8. 12. 2011 byl Policií ČR zadržen a umístěn do cely předběžného zadržení, v níž setrval do ranních hodin dne 11. 12. 2011, kdy byl převezen k Okresnímu soudu v Karviné, který následně vydal výše specifikované usnesení. Stěžovatel namítá, že poté, co obdržel usnesení o zahájení trestního stíhání, marně žádal vyšetřovatele a posléze policistu konajícího službu v prostorách cel předběžného zadržení, aby kontaktovali jeho právního zástupce Mgr. Vladimíra Trnavského, resp. aby mu umožnili telefonický hovor s tímto obhájcem. Připomíná, že shodné výhrady uplatnil již v rámci výslechu před okresním soudem, který je pouze zaznamenal do protokolu o vazebním zasedání a v odůvodnění svého usnesení se jimi nezabýval. Stěžovatel tvrdí, že obdobné výtky vznesl rovněž v instanční stížnosti. Konečně zdůrazňuje, že v důsledku specifikovaného postupu orgánů činných v trestním řízení Mgr. V. Trnavský převzal obhajobu až po vydání ústavní stížností napadeného usnesení okresního soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republik y (dále "Ústava ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v jeho věci dovodit nelze.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti soustřeďuje ke kritice postupů policejního orgánu, a nikoli obecných soudů, čemuž ovšem neodpovídá petit ústavní stížnosti, kterou - oproti odůvodnění svého návrhu - obrací pozornost k rozhodnutím obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uvedl, že mu nebyla umožněna porada s obhájcem "před jednáním o vzetí do vazby a dále i v rámci jednání samotného", což Krajský soud v Ostravě "přešel bez povšimnutí", podstatné nicméně je, že z protokolu o výslechu sepsaného u Okresního soudu v Karviné vyplývá, že stěžovatel tehdy namítl, že "chtěl, aby byl kontaktován právní zástupce ..., avšak toto nebylo umožněno".
Jinak řečeno, stěžovatel v řízení před okresním soudem nedal výslovně najevo, že požaduje účast obhájce během výslechu, resp. zprostředkování jeho přítomnosti rozhodujícím soudem.
V odůvodnění instanční stížnosti proti usnesení okresního soudu, která byla sepsána samotným stěžovatelem v době, kdy mu obhájce dostupný již byl, se poukaz na související otázky (práva na právní pomoc v řízení před soudy a obhajobu) - oproti tvrzením obsaženým v ústavní stížnosti - nevyskytuje.
Stěžovatel rovněž nezpochybňuje, že již v těchto procesních fázích (tj. v rámci výslechu okresním soudem a v odůvodnění instanční stížnosti) byl schopen své výhrady dát relevantně najevo.
Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též v nálezu
sp. zn. III. ÚS 83/96
ze dne 25. 9. 1996 a usnesení
sp. zn. II. ÚS 688/05
ze dne 7. 9. 2006, a to i odkazy na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.
Zde je namístě připomenout omezený revizní princip, jenž se při rozhodování o stížnosti uplatňuje, neboť ve všech opravných řízeních soud vyšší instance fakticky vždy přezkoumává napadené rozhodnutí především ve světle konkrétních námitek osoby, jež opravný prostředek podala, a s nimiž se soud vyšší instance musí vypořádat (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1542/09
ze dne 23. 9. 2010, N 201/58 SbNU 787).
Jakkoli nelze podceňovat význam práva na právní pomoc v řízení před soudy a obhajobu, zajištěného prostřednictvím advokáta, patří se zmínit, že stěžovatel neargumentuje ve prospěch úsudku, že uvažované omezení zejména v přístupu k odborným právním informacím mělo průmět do výsledku rozhodování okresního soudu, resp. že by býval mohl uplatnit jiné námitky, popř. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak fakticky učinil.
Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost ku hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení. Není bez významu, že stěžovateli byly k dispozici další instrumenty ochrany, jež zákon pro další trvání vazby zakotvuje, a lze vycházet z toho, že je stěžovatel následně využil a příslušné orgány činné v trestním následně i uplatnily.
Pak je namístě obrátit pozornost k stanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , jež definuje návrhy "zjevně neopodstatněné", a tím v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z toho, co bylo řečeno o posuzované ústavní stížnosti, plyne očividně, že právě tak je tomu i zde.
Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu