Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1083/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ekologický právní servis, občanského sdružení se sídlem v Brně, Dvořákova 13, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 č. j. -79 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010 č. j. -55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení , a d (dle jen "Listina") - zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 11. 2009 č. j. -22, zamítl stěžovatelovu žalobu o uložení povinnosti žalované (M Motors CZ s. r. o., v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnici) zdržet se blíže specifikovaného protiprávního jednání. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému [ ]. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl, jelikož uzavřel, že podané dovolání není ex lege přípustné [ až ].

Stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje závěru, podle něhož žalované jednání splňuje znaky nekalé soutěže, v důsledku čehož je k řízení v prvním stupni příslušný krajský soud, konkrétně Městský soud v Praze, a setrvává v přesvědčení, že jde o spotřebitelskou žalobu, k jejímuž projednání a rozhodnutí je věcně příslušný soud okresní. Současně dovozuje, že Městským soudem v Praze přijatý výklad ochranu spotřebitele omezuje, a to vzhledem k odlišným podmínkám její aktivní legitimace v této oblasti [ , o ochraně spotřebitele] oproti žalobám týkajícím se ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním [ obch. zák.]. Stěžovatel má za to, že zásah do práva na zákonného soudce a respektování zákonných podmínek příslušnosti soudu dále zvýrazňuje postoupení věci Městským soudem v Praze "sobě samému".

Ústavní soud je podle článku 83 y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 25. 1. 1995).

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl (nepředkládá explicitně žádné argumenty, proč jeho dovolání naopak nepřípustné nebylo), a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným [ až ], což mohlo být stěžovateli zřejmé též z ustálené a všeobecně dostupné judikatury (viz Nejvyšším soudem připomenutá vlastní usnesení ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , ze dne 2. 11. 2006 sp. zn. a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. ). Na závěr, že dovolání není přípustné, poučení odvolacího soudu vliv nemá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , a rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

a

).

Napadenému usnesení dovolacího soudu proto není co vytknout, a to nejen z pozic ústavněprávních, nýbrž i prizmatem práva podústavního.

Na tomto místě je pak připomenout, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části stěžovatelovy ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.

V obecné rovině platí, že pakliže dovolací soud dovolání odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení, neuplatní zásada vyslovená v ustanovení , že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího" (podrobněji viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2009). Důsledkem toho pak je, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze opožděná [ ]. V dané věci však nenastane, neboť odvolací soud stěžovatele poučil, že dovolání přípustné je, a okolnost, že se řídil - byť poučením nesprávným - mu nemůže jít k tíži.

Co do části ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, však přesto platí, že je věcně neprojednatelná.

Nelze totiž opomíjet zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá. Právě vzhledem k tomu, že řízení není skončeno, a nelze předjímat jeho výsledek, nemůže být ani uvažováno, že ve stěžovatelových právních poměrech nastane nějaká újma vůbec, natožpak měřitelná z hledisek ústavněprávních. Se zřetelem k ustanovení tedy zásadně platí, že proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže jím řízení nebylo skončeno, není ústavní stížnost ve smyslu ustanovení přípustná (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

, příp.

či

). Stěžovateli nic nepřekáží podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí, jež bude posléze v jeho věci vydáno.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, který podle a bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu