Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 825/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín I, Masarykovo nám. 193/20, proti rozsudkům Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 5. 2008 č. j. -39 a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 18. 3. 2009 č. j. -58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů vydané v její občanskoprávní věci, a to pro tvrzené porušení principu právní jistoty, práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13. 5. 2008 č. j. -39 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala určení, že je "ze zákona dědičkou zůstavitele J. H., neboť nejsou dány důvody pro (její) vydědění". Soud naopak dospěl k závěru, že důvod k vydědění byl dán, protože stěžovatelka v rozhodné době neprojevovala o zůstavitele opravdový zájem.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 3. 2009 č. j. -58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť z jiného důvodu. Za rozhodné měl, že stěžovatelka na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2011 č. j. -73 stěžovatelčino dovolání zamítl, neboť právní názor odvolacího soudu shledal správným.

Oproti tomu vyjadřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčení, že naléhavý právní zájem na určení jejího dědického práva dán byl, neboť ačkoli podala návrh na dodatečné projednání dědictví, "notář s ní nekomunikoval" a k řízení ji "nepřizval", pročež určovací žaloba představovala jediný právní prostředek k získání "legitimity" k podání takového návrhu. Podle přípisu předsedy Okresního soudu v Děčíně soud "doprojednání dědictví" nezahájí do doby, než se stane dědičkou, čehož bude dosaženo žalobou "na popření vydědění" a určením, že je dědičkou. Ve věci své žaloby vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že důvody pro její vydědění zůstavitel neměl a došlo k němu pod nátlakem žalované.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Pravdou je, že okresní soud svými "přípisy" podmínil projednání návrhu na dodatečné projednání dědictví rozhodnutím soudu, jímž by důsledky stěžovatelčina vydědění zůstavitelem byly eliminovány. To však bylo v daném řízení jak soudem odvolacím tak dovolacím shledáno nesprávným, a pro další postup okresního soudu ve věci dodatečného projednání dědictví již bude směrodatný názor jejich, a nikoli soudu okresního.

Dovolací soud stěžovatelce vysvětlil, že aktivní legitimace k návrhu na dodatečné projednání dědictví, jejíž založení spojovala s určovací žalobou, je - vzhledem k tomu, že dosavadní dědické řízení bylo zastaveno pro nemajetnost zůstavitele, aniž byl zkoumán okruh dědiců - v její osobě dána již samotným tvrzením, že dědičkou zůstavitele je; okolnost, že byla zůstavitelem vyděděna zde není rozhodná, a teprve tehdy, dojde-li za řízení o dědictví ke sporu o dědické právo ve smyslu ustanovení , mohou být splněny podmínky k podání žaloby o určení, že (navzdory úkonu zůstavitele o jejím vydědění) je zůstavitelovou dědičkou. Současně dal soud zřetelně najevo, že řízení o dodatečné projednání dědictví již bylo zahájené a dosud v něm nebylo rozhodnuto, neboť "přípisy" okresního soudu, včetně jeho předsedy, pro jejich neprocesní povahu zde nemohou být jakkoli relevantní.

Jinak řečeno, k dosažení toho, co stěžovatelka sleduje, včetně těch ústavně zaručených práv, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, je jí efektivně k dispozici takto vymezený procesní prostor podústavní (o dodatečném projednání dědictví); proto o porušení těchto práv uvažovat nelze, a zásah Ústavního soudu nepřichází v úvahu.

Ústavní stížnost stěžovatelky je tedy návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle mimo ústní jednání odmítl.

Za těchto okolností nevyvozoval Ústavní soud stěžovatelce nepříznivé důsledky (ve smyslu nepřípustnosti její stížnosti) již z toho, že ústavní stížností nenapadla poslední rozhodnutí, které bylo v její věci vydáno (zamítavý rozsudek Nejvyššího soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu