Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1445/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti 1. D. M. a 2. Č. P., zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Praha 4, Otakarova 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010 ve věci sp. zn. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces garantovaného ustanovením d (dále jen " ") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Hradci Králové částečně vyhověl žalobě M. Č., jíž se domáhala zaplacení částky 400 000,- Kč z titulu přiměřené slevy s kupní ceny ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 obč. zák., a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit jí 340 000 Kč; co do částky 60 000 Kč žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatelů rubrikovaným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu pouze ve lhůtě k plnění; jinak rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšším soudem zamítnuto.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů a vytýkají jim rovněž neprovedení některých navrhovaných důkazů, které považují ve světle judikatury Ústavního soudu za tzv. opomenuté důkazy. Rozhodnutí obecných soudů odporují dle jejich názoru ustanovení , jelikož se soudy dostatečně nevypořádaly s jejich obšírnou argumentací, zaměřenou k postižení výskytu kritické vady prodané nemovitosti (dřevokazné houby - dřevomorky), a poukazují rovněž na to, že ze znaleckého posudku Dr. K. vyplývá, že jde o vadu odstranitelnou, pročež měla být sleva z kupní ceny určena ve výši nákladů potřebných k jejímu odstranění. Odvolací soud oproti tomu vycházel z rozdílu mezi kupní cenou a tržní (skutečnou) cenou nemovitosti, stanovenou s přihlédnutím k této vadě. Procesní použitelnost dalších znaleckých posudků Ing. Š. a Ing. D. a je podle stěžovatelů pochybná, a znalecký posudek Dr. K. obecné soudy hodnotily "odtrženě a jednotlivě", nikoliv komplexně a ve všech souvislostech; stěžovatelé nadto vyjadřují přesvědčení, že o existenci dřevomorky neexistuje žádný odborný důkaz, neboť Ing. S. je nutno považovat v dané věci za laika.

Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolávají toliko porušení ustanovení y, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo jim však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníků řízení (žalovaných), měli prostor pro vyjádření k provedeným důkazům, jakož i příležitost navrhovat důkazy vlastní, právně argumentovat a oponovat podáním protistrany, a využili konečně i dostupných opravných prostředků, včetně mimořádného, jímž je dovolání. Nikterak se nenaznačuje, že jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; okolnost, že tak podle stěžovatelů neučinily "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde očividně.

Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště námitek stěžovatelů, které v ústavní stížnosti předestírají opětovně poté, co se s nimi obecné soudy vypořádaly, a to způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům. Že ani situace tzv. opomenutých důkazů v dané věci nenastala, se podává přesvědčivě z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu.

Rozsudek dovolacího soudu se ostatně vypořádává se všemi námitkami, jež jsou obsaženy i v ústavní stížnosti, a je přilélavé na něj bezezbytku odkázat.

Na tomto podkladě je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že tak je tomu i v posuzované věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu