Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1216/12

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Mgr. M. Č., zastoupeného Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou, se sídlem Palackého 357, 390 01 Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2012, č.j. -272, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 29. 3. 2012, předanou k poštovní přepravě dne 2. 4. 2012 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, jimž byl vyzván k doplacení soudního poplatku ve výši 8.000 Kč Městskému soudu v Praze, ve věci vedené pod sp. zn. , a to za dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 23. 6. 2011.

Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a to včetně podmínek . Toto ustanovení vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.

Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu

sp. zn.

ze dne 12. ledna 2005, ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že má v na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. uvalení vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé.

V souzené věci nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze o výzvu k doplacení soudního poplatku, jejíž výše navíc ani nepřevyšuje částku, která je podle stávající právní úpravy považována za bagatelní. Takové procesní opatření není způsobilé zasáhnout do ústavně chráněných práv stěžovatele v takové intenzitě, která by opravňovala zásah ze strany Ústavního soudu. Kromě toho účastníku řízení, který obdržel výzvu k zaplacení soudního poplatku, poskytuje prostředky pro případ, že by mu jeho sociální situace bránila soudní poplatek zaplatit a v důsledku toho by mu mohl být znemožněn přístup k soudu. Je-li účastník řízení toho názoru, že mu byl soudní poplatek chybně vyměřen, má možnost, pokud ho zaplatil, žádat vrácení poplatku či jeho přeplatku. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost není prostředkem obrany proti výzvě k zaplacení či doplacení soudního poplatku a Ústavní soud není příslušný, aby rozhodoval o správnosti výzvy k zaplacení soudního poplatku.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout jako návrh nepřípustný a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [ a e) ].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2012

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj