Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 887/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů UH-TRADING, a.s., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, Ing. V. J. a V. J., zastoupených JUDr. Vladimírem Bulínským, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -44 ze dne 22. října 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -26 ze dne 22. ledna 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. -26 ze dne 22. ledna 2009 zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") celkem částky 139.136.995,- Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -44 ze dne 22. října 2009 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. -61 ze dne 20. prosince 2011 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti s odkazem na judikaturu Ústavního soudu předně namítají, že napadená rozhodnutí jsou pouze velmi stručně odůvodněna a že jsou nepřezkoumatelná. Podle stěžovatelů z nich není vůbec zřejmé, na základě jakých listinných důkazů dospěly soudy ke skutkovým zjištěním ohledně počátku běhu promlčení doby. Dále není vůbec zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, s nímž následně soud druhého stupně vyslovil svůj souhlas, že stěžovatelé údajně odvíjejí vznik škody od doby prohlášení konkurzu. Odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a rovněž tak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou dle názoru stěžovatelů natolik nedostatečná, vágní a neurčitá, že tato skutečnost vede ve světle stěžovateli citované judikatury Ústavního soudu k neúplnosti a nepřesvědčivosti předmětných rozhodnutí, což je rozporné nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též se zásadami spravedlivého procesu.

Stěžovatelé dále považují za nesprávné, pokud se soud druhého stupně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a konstatoval, že je nadevší pochybnost zřejmé, že žalobci, podle toho, co tvrdí, věděli o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, ke dni prohlášení konkurzu, tj. ke dni l. února 2002, takže k promlčení nároku podle věta prvá došlo dnem 1. února 2005.

Stěžovatelé konečně obecným soudům též vytýkají, že provedly nedostatečné dokazování a ke svým závěrům dospěly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů, provádění a hodnocení důkazů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y).

Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelům, že odůvodnění obecných soudů jsou velmi stručná, nicméně to samo o sobě neznamená jejich nepřezkoumatelnost a rozpor s právem stěžovatelů na spravedlivý proces. Odvolací soud odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně doplnil a rozvinul a Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění těchto rozhodnutí vysvětleny logicky, přehledně a srozumitelně a přes jejich stručnost též v dostatečném rozsahu. Obecné soudy podle náhledu Ústavního soudu pro svá rozhodnutí taktéž zjistily dostatečně skutkový stav, když jejich závěry a posouzení okamžiku počátku běhu promlčecí doby mají oporu již ve skutečnostech uvedených v samotné žalobě.

Ústavní soud, nemaje potřebu k argumentaci obecných soudů cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů shledáno nebylo.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 17. dubna 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu