Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1072/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlčkem, advokátem advokátní kanceláře Severovýchodní II/12, Praha 4 - Záběhlice, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi čj. -101 ze dne 2. 6. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích čj. -145 ze dne 14. 12. 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým byl zavázán k zaplacení částky 16 800 Kč s příslušenstvím. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Zaplacení uvedené částky požadovala žalovaná z důvodu odstoupení od kupní smlouvy ze dne 20. 1. 2009, neboť stěžovatel v 30ti denní lhůtě podle zákona o ochraně spotřebitele nevyřídil reklamaci vad sedací soupravy. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyně odstoupila od smlouvy důvodně, neboť vady nebyly odstraněny v zákonné lhůtě a účastníci smlouvy se nedohodli na jejím prodloužení.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, dovozuje, že mezi smluvními stranami došlo k dohodě o prodloužení lhůty pro vyřízení reklamace. Jednalo se o složitý případ, neboť věc byla dodána zahraničním výrobcem, který měl právo se reklamace zúčastnit. Soud prvého stupně jím předložené důkazy řádně nehodnotil, nepřipustil ani další důkaz, tj. svědeckou výpověď výrobce sedací soupravy a dále odmítl návrh stěžovatele na odborné posouzení vady. Soudy obou stupňů zcela obešly stěžovatelem předložený důkazní prostředek, tj. judikát NS ČR ze dne 17. 1. 2009. Pokud odvolací soud publikovaný názor Nejvyššího soudu pominul, bylo jeho povinností pečlivě v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, proč se s ním neztotožňuje a proč považuje za nezbytné tyto závěry nahradit právními názory novými.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně vyložily, na základě jakých důkazů a z jakých důvodů dospěly k závěru, že zakoupené zboží vykazovalo vady, bylo řádně reklamováno, avšak vady nebyly ve lhůtě stanovené zákonem odstraněny. Z odůvodnění rovněž vyplývá, z jakých důvodů považovaly obecné soudy provádění dalších navrhovaných důkazů za nadbytečné. Nejedná se tedy v daném případě o tzv. "opomenuté důkazy", jejichž pominutí by mohlo důvodem ke kasačnímu nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům.

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc. Je zřejmé, že na základě provedeného dokazování byly přijaty právní závěry, které obecné soudy řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavnímu soudu nepřísluší v tomto směru závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud není další odvolací instancí, která by jako třetí v pořadí přezkoumávala věc z pohledu tzv. jednoduchého práva (zda sedací souprava měla vady, v jaké lhůtě je bylo možné odstranit či zda došlo dohodou k prodloužení lhůty pro odstranění vad apod.). Porušení ústavnosti nelze shledat ani v tom, že odvolací soud se na rozdíl od soudu prvého stupně v odůvodnění výslovně nevyjádřil k rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž upozornil stěžovatel. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí předložil srozumitelný a výstižný výklad ust. § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele aplikovaný na konkrétně projednávanou věc, podložený i odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu. Uvedený výklad shledává Ústavní soud jako ústavně souladný a korespondující s judikaturou Ústavního soudu vážící se k zákonu o ochraně spotřebitele.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, dle nějž v dané věci žalobkyni vzniklo dle zákona č a ust. obč. zák. právo na odstoupení od smlouvy s důsledkem plynoucím z ust. obč. zák., tj. zrušení smlouvy s povinností vzájemného vypořádání dle obč. zák., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelů se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Jejich právní závěry ani nelze s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, jen z rozdílného názoru na interpretaci jednoduchého práva nelze dovodit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2012

Stanislav Balík

předseda senátu