Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 780/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti VRL Praha, a. s., se sídlem Praha 10, Ke Kablu 378/24, zastoupeného Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem Blansko, Bezručova 52, adresa pro doručování: Brno, Koliště 55, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2010, čj. - 167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, čj. - 180, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, čj. - 213, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí. Z nich vyplývá, že uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu, ze dne 30. 11. 2010, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, čj. - 128, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Následujícím rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 14. 4. 2011, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 7. 2007, čj. - 101, potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Ve sporu o zaplacení 134.984,- Kč, kde stěžovatel vystupoval jako žalovaný, Obvodní soud pro Prahu 10, rozsudkem ze dne 17. 7. 2007, čj. - 101, žalobě vyhověl a zamítl vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení částky 172.390,50 Kč. Poté co věc prošla odvolacím a dovolacím řízením, Městský soud v Praze, jako odvolací soud, rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, čj. - 180, zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, které dovolací soud jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že shora označenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a d. Pokládá je za postavená na skutkovém závěru, který nemá oporu v provedeném dokazování.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá pouze v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, se stejnými argumenty, které prezentoval již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy; toto postavení mu však nepřísluší ( y ČR). Jeho posláním je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.

Po posouzení argumentů stěžovatele Ústavní soud uzavírá, že ve zkoumaném řízení nedošlo k porušení žádného z jeho základních práv. Věc prošla dvakrát řízením odvolacím i dovolacím a obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Zabývaly se podrobně všemi námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nemá proto význam zde znovu opakovat argumentaci stěžovatele a závěry obecných soudů. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti, jejímž hlavním motivem je neochota respektovat zmíněná soudní rozhodnutí.

Zbývá jen uzavřít, že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, čj. - 167, je nepřípustná podle , o Ústavním soudu, protože se jedná o rozsudek, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, a nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že u obou dalších, ústavní stížností napadených rozhodnutí, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, čj. - 180, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2011, čj. - 213, jsou splněny podmínky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu