Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 350/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. listopadu 2011 č. j. -285 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. července 2011 č. j. -247, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv, a to zejména porušení y, dále d (dále ""), y, Úmluvy, Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel je dle , . ve znění pozdějších předpisů (dále "obč. zák."), povinen v penězích nahradit škodu Středočeskému kraji, ke které došlo tím, že stěžovatel neodevzdal archeologický nález, torzo bronzového meče, vlastníku, uvedenému kraji, v souladu se , o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, a předmětný meč byl stěžovateli následně odcizen.

Stěžovatel namítá protiústavnost citovaných rozsudků, a to z důvodu svévole. Obecné soudy údajně nerespektovaly kogentní normy týkající se zejména odpovědnosti za škodu a rozsahu náhrady škody.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995,

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva,

a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížností napadené rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní nelze. Předtím se soud vypořádal se všemi stížnostními body.

Jak vyplývá z napadaných rozhodnutí, obecné soudy se věcí stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Nelze souhlasit s názorem, dle kterého obecné soudy nedostatečně zkoumaly vznik odpovědnosti. Stran argumentu, že stěžovatelovi nebylo prokázáno zavinění, toliko ani jenom nedbalost, jako podmínka vzniku odpovědnosti, Ústavní soud konstatuje, že " v zavádí presumpci zavinění. Ten, kdo se chce odpovědnosti zprostit, musí sám prokázat, že škodu nezavinil. Bez bližšího určení přímo v zákoně se má za to, že předvídáno je zavinění pouze v nejlehčím stupni, tedy v nevědomé nedbalosti. V tomto rozsahu nemusí poškozený prokazovat, že škoda byla zaviněna, naopak škůdce, pokud se chce odpovědnosti zprostit, je zatížen důkazním břemenem a břemenem tvrzení ohledně skutečností svědčících o tom, že škodu, ani ve formě nevědomé nedbalosti, nezavinil. Závažnější formy zavinění (úmysl, hrubou nedbalost ve smyslu ) musí prokázat ten, kdo se jí dovolává, tedy poškozený. Pravidlo o presumpci zavinění ve formě nevědomé nedbalosti platí obecně pro celý ." (srov. Fiala, J., Kindl, M. et al. . Komentář. I. díl. 1. Vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 674 - 675).

Co se týče nadhozené možnosti převodu vlastnického práva k nálezu, v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet je vyloučeno, aby pracovník Jihočeského muzea Ch., který není oprávněný jednat za Středočeský kraj, tedy osoba odlišná od žalobce, platně převedl ono právo.

Dále se dle stěžovatele obecné soudy odchýlily od kogentní úpravy rozsahu náhrady škody upravené v § 442 obč. zák., když výši škody určily na základě znaleckých posudků, které do celkové ceny archeologického nálezu započítaly také kulturně-historickou cenu. Stěžovatel má za to, že se v tomto případě jedná o cenu zvláštní obliby (pretium affectionis), kterou podle platné právní úpravy nelze přiznat ex lege. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že současný český právní řád tuto cenu nezná, na rozdíl od úpravy starší (srov. Všeobecný ) nebo budoucí (srov. důvodovou zprávu k novému ). Nicméně Ústavní soud se neztotožňuje s názorem, dle kterého je kulturně-historická cena bronzového meče pocházejícího z mladší doby bronzové cenou zvláštní obliby. Jak plyne již z judikatury Nejvyššího správního soudu z období první Československé republiky, ale také z důvodové zprávy k novému , pretium affectionis "předpokládá čistě osobní vztah k určité věci, čímž nabude tato věc určitých nahodilých subjektivních vlastností, takže ji nelze nahraditi věcí jinou a že věc ta má vyšší cenu jen pro určitou osobu nebo pouze pro určitý okruh osob" (srov. rozhodnutí NSS (SJS)15015/24 ze dne 9. 9. 1924 nebo (SJS)16875/36 ze dne 23. 4. 1937). Citovaná judikatura zřetelně rozlišovala mezi cenou zvláštní obliby a cenou památek, kterou bychom mohli nazvat také kulturně-historickou cenou. O kulturně historické hodnotě archeologického nálezu mluví koneckonců i , kterou se provádí , o státní památkové péči. V případě stěžovatele plyne tato cena toliko z charakteru nálezu, který je na Českém území ojedinělý a představuje důležitý historický pramen. Na okraj, argumentem ad absurdum by šlo dovodit, že kdyby cena každého nálezu měla být určena pouze jeho tržní cenou, jak to stěžovatel navrhoval, v případě unikátních historických artefaktů, se kterými se neobchoduje a nelze tudíž cenu takto stanovit, byla by tato výsledná cena paradoxně velmi nízká.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu