Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3618/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 č. j. -135, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení a a 3 d (dále jen ), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 12. 2011 sp. zn. , kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitostí. (Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. ze dne 31. 8. 2010 bylo zrušeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Strakonice ze 4. 2. 2010 čj. PÚ/7577/92/K/Č/Kk/2, dle nějž stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, neboť nemovitosti nepřešly na stát způsobem uvedeným v ustanovení až u) zákona č. 229//1991 Sb., nýbrž byly prodány otcem stěžovatelky právním předchůdcům J. K. st. a J. K. ml., takže jsou stále v držení fyzických osob. Pozemkový úřad dovodil, že správní orgán tak nemá zákonnou pravomoc rozhodnout o nemovitostech podle ustanovení Rovněž rozhodl, že řízení vedené ve věci u Pozemkového úřadu Strakonice pod sp. zn. PÚ/7577/92/K se odkládá.)

Dle odvolacího soudu pozemkový úřad měl v daném případě pravomoc vydat správní rozhodnutí, neboť to vyplývá z ustanovení , ale za situace, kdy nárokované nemovitosti jsou vlastnictvím fyzických osob, tedy nemohl rozhodnout jinak než vyslovit, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, byl vyloučen postup podle ustanovení a 4 a pozemkový úřad proto správně rozhodl, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí. V důsledku toho, nemohla být stěžovatelka úspěšná se svým nárokem uplatněným u soudu v řízení podle páté části a bylo nutno její žalobu zamítnout.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl, neboť shodně dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka pro oprávněnost celého nároku, a to podmínka přechodu nemovitosti ze státu na povinného, jak předpokládá zákona o půdě. Nebylo tak možné dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, jak to má na zřeteli a odst. 2 písm. b) V odůvodnění rozhodnutí poukázal soud na kogentní povahu ustanovení a nález Ústavního soudu

sp. zn.

(N 70/8 SbNU 189), dle nějž zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát, nebo na jinou právnickou osobu podle ustanovení

Stěžovatelka uvádí, že posouzení věci závisí na tom, zda vlastnictví nemovitosti přešlo na stát nebo přímo na manžele K., právní předchůdce vedlejších účastníků. Stěžovatelka již ve své žalobě tvrdila a tato tvrzení podložila důkazy, že i když dle notářského zápisu o uzavření kupní smlouvy mezi otcem navrhovatelky a manželi K. mělo vlastnické právo přejít na kupující od prodávajícího, jednalo se o právní úkon simulovaný, kterým měl být zastřen převod nemovitostí ze Státní Spořitelny ve Strakonicích na manžele K. Nemovitosti přešly na Státní spořitelnu ve Strakonicích k uspokojení dluhu otce stěžovatelky, který nebyl pro tíživou situaci schopen splácet. Manželé K. posléze nabyli nemovitosti přímo od Státní Spořitelny ve Strakonicích za částku 30 000 Kčs, která z velké části odpovídala výši neuhrazeného dluhu. Stěžovatelka se proto domnívá, že její nárok se má posoudit podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě stanovujícího, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu. Tento názor navrhovatelka opírá mimo jiné o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , dle nějž: "Restitučním důvodem podle zákona o půdě je i převzetí nemovitosti bez právního důvodu, pod což lze podřadit i převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu." Neplatným právním úkonem je v tomto případě kupní smlouva uzavřená formou notářského zápisu N 56/66, NZ 63/66, neboť obsahuje velmi povrchní a nepřehledné určení nemovitostí a pozemků, které jsou předmětem kupní smlouvy.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Ústavní soud rovněž předesílá, že obdobnou věcí stěžovatelky s téměř shodnou skutkovou a právní argumentací se již zabýval v usnesení sp. zn. , kterým byla ústavní stížnost odmítnuta, přičemž od zde uvedených závěrů se nemá důvod odchylovat, neboť i v nyní projednávané věci je podstatou ústavní stížnosti polemika s názory obecných soudů.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy (pozemkový úřad) se námitkou stěžovatelky, dle níž kupní smlouvou ve skutečnosti nedošlo k převodu vlastnictví k nemovitostem na fyzické osoby, ale na stát, dostatečně zabývaly a své právní závěry řádně odůvodnily, tzn. uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly soudy právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a jemuž nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Jak již bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší věc opětovně přezkoumávat z pozice další odvolací instance. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Stěžovatelkou namítaná pochybení v postupu Nejvyššího soudu, jež by mohla způsobit porušení jejích ústavních práv a svobod, Ústavní soud neshledal. Napadené rozhodnutí (rozhodnutí jemu předcházející) nemá znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor, který by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohl být důvodem kasačního nálezu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dle jeho konstantní judikatury platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté y a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2012

Stanislav Balík

předseda senátu