Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 116/12

Ústavní rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRAFIGTO, s. r. o. se sídlem Praha 10, V olšinách 992/32, zastoupené JUDr. Martinem Piškulou, advokátem se sídlem Praha 5 - Zbraslav, Neumannova 1476/5, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011 č. j. -169 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2010 č. j. -102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení práva na soudní ochranu dle 36 odst. 1 d (dále jen " ") a práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její obchodní věci.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2011 č. j. -169 potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2010 č. j. -102, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala po žalované PROFIMED, s. r. o., zaplacení částky 67 616 Kč coby ceny zhotoveného díla. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelka (zhotovitel) uzavřela se žalovanou (objednatelem) smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zpracování dodaných videospotů za účelem přehrávání v prodejnách žalované, avšak vzhledem k tomu, že stěžovatelka dílo řádně nedokončila a žalované nepředala, nevznikl jí nárok na zaplacení jeho ceny.

Oproti tomu stěžovatelka je přesvědčena, že v uzavřené smlouvě nebyla vůle smluvních stran vyjádřena konkrétně, srozumitelně a určitě, a proto nemůže být hodnocena jako smlouva o dílo, ale jako rámcová dohoda o spolupráci, na kterou navazovaly jednotlivé objednávky na dílčí plnění dle postupně přicházejících požadavků objednatele. K nesprávnému závěru o povaze uzavřené smlouvy soudy dospěly na základě vadného důkazního řízení, kdy skutková zjištění převzaly téměř výhradně ze svědeckých výpovědí osob napojených na žalovanou a pominuly, resp. podhodnotily výpovědi osvědčující žalobní tvrzení její, či vzaly za prokázané skutečnosti, které v protokolu o výpovědi svědků nebyly zachyceny (to se podle stěžovatelky má týkat zejména zjištění obsahu úvodní schůzky smluvních stran, upřesňování požadavků na dílčí práce, absence ujednání o předání díla na DVD, hodnocení cenové nabídky ze dne 29. 5. 2008 a reakce žalované). Stěžovatelka nalézacímu soudu rovněž vytýká, že provedl výslech jednatelky žalované poté, kdy měla možnost se seznámit s obsahem předchozích svědeckých výpovědí, a nezkoumal, zda mohla být dokazovaná skutečnost prokázána jinými důkazními prostředky, jakož i to, že se procesně nevypořádal se jí navrženým důkazem (e-mailem ze dne 30. 5. 2008), jímž měla být prokázána absence konkrétního ujednání o předmětu díla k tomuto dni.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení y, jenž zaručuje každému domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo; okolnost, že uzavřenou smlouvu podle jejího názoru právně nekvalifikovaly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde.

Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště stěžovatelčiných námitek, které v ústavní stížnosti předestírá opětovně poté, co se s nimi obecné soudy vypořádaly, a to způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům. Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, neboť zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

K námitkám, že nebyl proveden navržený důkaz, jakož i ke kritice okolností výslechu jednatelky žalované, je přiléhavé uvést tolik, že je stěžovatelka uplatnila teprve v ústavní stížnosti, ač je mohla a měla vznést již v odvolacím řízení; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. např. nález ve věci , N 95/8 SbNU 367).

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu