Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 639/12

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 2, 702 00 Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2011, č. j. -306, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. , za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2012, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 10. 2011, č. j. -306 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. . Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatel uvádí, že byl odsouzen pro trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, pomluvy dle § 206 odst. 1 a podvodu dle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), přičemž dne 2. 6. 2011 podal ve věci návrh na obnovu řízení. Ten odůvodnil skutečností, že stěžejním důkazem vedoucím k jeho odsouzení byl výpis z telekomunikačního provozu telefonní stanice získaný na základě příkazu soudu dle § 88a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Tento důkaz byl pořízen v době, kdy mobilní operátoři měli dle a prováděcí povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje. Ústavní soud však nálezem ze dne 22. 3. 2011

sp. zn.

ustanovení a odst. 4 a jako protiústavní zrušil. Za této situace byla obnova řízení přípustná na základě o Ústavním soudu (dále jen ""), dle kterého byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. Jejím zamítnutím tak obecné soudu porušily jeho práva zakotvená v , a d (dále jen "").

Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že citované ustanovení stanoví jako podmínku obnovy to, aby rozsudek nebyl dosud vykonán, avšak s tímto nesouhlasí. Dle jeho názoru zde není žádný důvod bránit v projednání obnovy řízení v případě, že rozhodnutí již bylo vykonáno. Byla by tak totiž zakládána nedůvodná nerovnost, kdy se zde nejedná pouze o vykonaný trest, ale zejména o skutečnost, že i po zahlazení odsouzení bude v opisu rejstříku trestů již navždy evidována poznámka o vedení takového řízení, zatímco v případě, že by rozhodnutí vykonáno nebylo, pak by v případě úspěšného provedení obnovy a následném zproštění obžaloby žádná taková poznámka nebyla evidována. Současně by se jednalo o zjevně nedůvodné zvýhodnění v případech, kdy by se odsouzený výkonu trestu vyhýbal tím, že by se skrýval, čímž by protiprávní jednání odsouzeného vedlo k pro něj výhodnějším výsledkům než u odsouzeného, který by trest řádně vykonal. Stěžovatel má proto za to, že ustanovení je ustanovením protiústavním.

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle o Ústavním soudu (dále jen "") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní soud považuje za potřebné především zdůraznit, že se ve věci jedná o aplikaci , což je zákon, kterým je Ústavní soud dle y (dále jen "") vázán. Stěžovatel považuje v něm stanovení podmínky pro povolení obnovy za protiústavní, avšak vzhledem k této vázanosti Ústavní soud není ke kontrole aplikované normy příslušný. Jestliže pak tyto podmínky nebyly v daném případě naplněny, totiž předmětný rozsudek již byl (jak stěžovatel sám připouští) vykonán, pak obecné soudy nemohly rozhodnout jiným způsobem, než že stěžovatelův návrh na obnovu řízení zamítly. Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná.

Nad rámec věci považuje Ústavní soud za možné poznamenat, že i kdyby předmětný rozsudek dosud vykonán nebyl, obnova řízení v pravomocně skončené věci je prostředkem výjimečným a mimořádným. Aniž by Ústavní soud předjímal, k jakému závěru o důvodnosti této konkrétní ústavní stížnosti by býval dospěl, pokud by předmětný rozsudek dosud vykonán nebyl, lze poznamenat, že citovaný je dosud v judikatuře Ústavního soudu vykládán značně restriktivně (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001

sp. zn.

[424/2001 Sb.] či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010 Sb.]). Ústavní soud také v minulosti nepřipustil "likvidaci" již pořízeného důkazního materiálu ani u těch trestních procesů, které dosud probíhaly (Kühn, Zdeněk: Intertemporální dopady zrušení právního předpisu Ústavním soudem; Jurisprudence 2011/4), a nebyly tedy dosud ve fázi, kdy by připadala v úvahu již jen obnova řízení.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2012

Vojen Güttler

předseda senátu