Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 684/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se sídlem 28. října 219/438, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 7. prosince 2011 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -1106 ze dne 12. ledna 2012, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny , 2 a 5 d, a písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že soudy při rozhodování, zda se obviněný ponechá ve vazbě, v napadených rozhodnutích jen odkázaly na obecné skutečnosti, které měly odůvodnit trvání vazby stěžovatele s konstatováním, že se situace oproti předchozímu rozhodování o vazbě nezměnila, že nesprávně zhodnotily skutečnost o v obchodním rejstříku zapsaném bydlišti mimo území České republiky, že do odůvodnění zahrnuly i trestní řízení v jiné věci, byť v ní byl obžaloby zproštěn, a v dosavadním řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by potvrdil existenci skutku, pro jehož spáchání je stěžovatel obžalován (nezaplacení několik stovek tisíc litrů pohonných hmot).

II.

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl vzat na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2011 do vazby, o stížnosti proti němu rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 8. 9. 2011. Dne 4. 11. 2011 rozhodl Krajský soud v Ostravě o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu tak, že ji zamítl. Než o opravném prostředku stačil stížnostní soud rozhodnout, byl Krajský soud v Ostravě povinen rozhodnout o dalším trvání vazby obžalovaného; v tomto - ústavní stížností - napadeném rozhodnutí sp. zn. ze dne 7. 12. 2011 došel obecný soud k závěru, že důvody vazby podle § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, i dále trvají, a proto stěžovatele podle § 74 odst. 4 a 6 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2011, ponechal ve vazbě. Soud vyložil, že hlavní líčení o obžalobě ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, stále probíhá, provádění důkazů je ztížené, neboť jsou k návrhům obžalovaného dohledávány osoby, které nemají stálé bydliště, dále, že obžalovaný je stále ohrožen vysokým trestem, zprošťující rozhodnutí nalézacího soudu v jiné trestní věci ještě nenabylo právní moci, a stěžovatel je souběžně stíhán ještě v další trestní věci. O stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Poukázal na trestní minulost stěžovatele, setrval na konstatování, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se stal skutek, pro který byl stěžovatel obžalován a i nadále trvá podezření, že jej spáchal právě stěžovatel. Rozvedl, že osobní poměry stěžovatele odůvodňují obavu, že se bude vyhýbat trestnímu řízení a mařit jeho účel; to podpořil zejména argumentací, že stěžovatel měl zapsánu adresu bydliště v obchodním rejstříku v Seychelské republice a uváděl různá bydliště svých známých.

III.

3. Ke stěžovatelově argumentaci zpochybňující naplnění nezbytných podmínek pro uvalení vazby Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti ( y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 5. 2005, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

4. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem ( d) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)].

5. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn.

sp. zn.

ze dne 21. 11. 2007, vše dostupné in http://nalus.usoud.cz)]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

6. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.

7. K tomu je v prvé řadě nutno předeslat, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud připomíná i uznávanou literaturu, z níž lze dovodit, že rozhoduje-li obecný soud o vazbě, důvodnost trestního stíhání sice zvažuje, nicméně jen do té míry, aby zjistil právě a jen "onu důvodnost", nikoli například proto, aby dával závazné pokyny v přípravném řízení trestním atp.; proto i odůvodnění jeho rozhodnutí se týká zejména existence vazebních důvodů (srov. k tomu přiměřeně Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6. vydání, Praha: C. H. Beck 2008, s. 466 a násl.). Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavněkonformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 trestního řádu).

8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená rozhodnutí z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v § 134 odst. 2 trestního řádu obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí vzetí stěžovatele do vazby [§ 67 písm. a) trestního řádu]. Soudy nepochybily, jestliže v rychlém sledu rozhodování zhodnotily relevantní stav a odkázaly na jeho popis ve svém bezprostředně předcházejícím rozhodnutí; stejně tak je relevantní pochybnost o bydlišti stěžovatele a existence ohrožení vysokým trestem, jež nijak - v průběhu dosavadního hlavního líčení - nepolevila. V tomto ohledu je za stávající důkazní situace pod aspektem úsudku o povaze, závažnosti a rozsahu stíhané trestné činnosti, existence reálné "hrozby vysokého trestu" a okolností soudem zjištěných k osobě stěžovatele relevantní názor soudu, že vzetí do vazby je zcela na místě. Na obsah odůvodnění usnesení stížnostního soudu takto postačí pro stručnost odkázat. Skutečnosti, v nichž bylo spatřováno naplnění těchto podmínek, shrnuly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, jejichž závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

IV.

10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2012

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu