Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3815/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti TECHNOEX spol. s r. o., se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem společné advokátní kanceláře Ondruš & Ondruš a partneři, se sídlem v Brně, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -115 ze dne 21. září 2011, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Národního bezpečnostního úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 19. prosince 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Jím byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -85 ze dne 17. března 2011, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení 42.386,50 Kč z titulu náhrady škody utrpěné v důsledku nevydání dokladu o bezpečnostní způsobilosti osobě vykonávající funkci statutárního orgánu stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozsudkem byla porušena její práva zakotvená v , , a 4, , , , d, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že Ing. P. B. jako její statutární orgán požádal o vydání dokladu o své bezpečnostní způsobilosti podle , o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ing. P. B. musel mít uvedený doklad, aby mohl být činný jako statutární orgán stěžovatelky podle (správně 1994) Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění změn a doplnění (správně ve znění účinném od 11. července 2002 do 31. prosince 2005). Vedlejší účastník řízení oznámil Ing. P. B. oznámením č. j. 5206/2005-NBÚ/BZ ze dne 18. dubna 2005, že mu doklad vydán nebude. Tento doklad o bezpečnostní způsobilosti byl Ing. P. B. vydán až oznámením č. j. 1048/2005-NBÚ/07-SD ze dne 9. září 2005. V mezidobí musela stěžovatelka vynaložit v přímé příčinné souvislosti s nevydáním dokladu o bezpečnostní způsobilosti Ing. P. B. náklady na odměnu náhradnímu jednateli a na sepsání notářského zápisu souvisejícího s ustanovením náhradního jednatele. Tyto skutečnosti byly v řízení nesporné. Stěžovatelka se domáhala náhrady uvedených nákladů, avšak obecné soudy jí nevyhověly.

3. Stěžovatelka se konkrétně vymezuje proti názoru odvolacího soudu, že vedlejší účastník řízení vystupoval v řízení o vydání dokladu jako orgán při výkonu veřejné moci, a proto je třeba nárok na náhradu škody posuzovat podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jakožto speciálního předpisu a nelze použít obecného předpisu. A že tento speciální předpis nezakládá nárok na náhradu škody jiné osobě, než účastníku řízení, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Účastníkem řízení vedeného vedlejším účastníkem řízení přitom byl Ing. P. B. a nikoliv stěžovatelka.

4. Stěžovatelka je toho názoru, že v případech, kdy norma jednoduchého práva nezajišťuje ústavně zaručenou nápravu stavu (náhradu škody způsobené státem při výkonu veřejné moci), kdy v důsledku zjevně nesprávné činnosti státu při výkonu veřejné moci evidentně vznikne škoda na majetku subjektu, a přitom na takový případ jednoduché právo nepamatuje, nemůže obecný soud odepřít nikomu právo s tím, že popře ústavní právo poškozeného odkazem na omezující znění prováděcího zákona podústavní síly. Poukazuje přitom na právní názory obsažené v nálezech

sp. zn.

,

sp. zn.

a

sp. zn.

. Z nich stěžovatelka dovozuje, že při posuzování na náhradu škody způsobené státními orgány při výkonu jejich činnosti by i obecné soudy měly před právní úpravou normou jednoduchého práva, která nezajišťuje realizaci ústavně garantovaného práva v této oblasti, měly upřednostňovat normy ústavního pořádku. Obecný soud tedy pochybil, když upřednostnil formalistický přístup, omezující ústavně zaručená práva. Zásah do základních práv uvedeným způsobem má negativní dopad i na právní postavení a právní jistoty širokého okruhu dalších subjektů, které nutně vstupují do vztahů se státem a jeho orgány, v nichž mají podřízené postavení.

5. Ústavní soud připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému obecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem (srov.

sp. zn.

, N 17/1 SbNU 123). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Je tedy povinen zkoumat, zda nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence výkladových alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod (srov.

sp. zn.

, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je totiž povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov.

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

7. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že zákonná aktivní legitimace k uplatnění nároku nároku náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci, tak jak je vymezena v je nepochybně omezující ve vztahu k vymezení základního práva na náhradu škody způsobeného nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy podle d. Ústavní soud se přitom touto otázkou meritorně doposud nezabýval (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. června 2005). Tuto otázku přitom neřeší ani literatura (např. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. s. 60 - 62, nebo Ondruš, R.: Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím in Holub, M. a kol: Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. Linde Praha, 2003; aj.). Proto nadále zůstává ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, že obchodní společnost nemá právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, která jí vznikla v důsledku řízení týkajícího se jejího jednatele (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 15. prosince 2005 in SbNS 2006: 9, 839 - č. 81).

8. Nicméně přes shora uvedené nelze dovodit, že by napadené rozhodnutí bylo rozporné s ústavním pořádkem. Názor, proti kterému se stěžovatelka vymezuje, totiž nebyl pro odvolací soud ani jediným ani co do struktury odůvodnění prvním v pořadí mezi názory, jež vedly k zamítnutí nároku stěžovatelky. Odvolací soud totiž vedle toho, že se na daný případ výlučně vztahuje , založil své rozhodnutí především na tom, že stát odpovídá za škodu způsobenou těmi nezákonnými a později zrušenými rozhodnutími, která byla pravomocná anebo vykonatelná bez ohledu na právní moc. V daném případě se ale o nic takového nejednalo a ke zrušení předmětného rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení došlo v důsledku stížnosti Ing. P. B., coby zákonem koncipovaného řádného opravného prostředku. Odvolací soud vyložil, že zamítavé rozhodnutí z logiky věci nemohou být předběžně vykonatelná, a to ani hypoteticky. Tento názor, který předcházel názoru rozporovanému stěžovatelem, lze přitom považovat za logický a ústavně souladný, protože naplňuje povahu a smysl základního práva podle d. S ohledem na konkrétní situaci lze doplnit, že ten, kdo provozuje zákonem omezený zahraniční obchod s vojenským materiálem, musí počítat s existencí řízení ke splnění podmínek, které pro takovéto podnikání požaduje. A o nic jiného v daném případě nešlo.

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu