Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3753/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. ze dne 29. března 2011, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, sp. zn. , ze dne 11. února 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti ust. , 72 a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení d (dále jen " "), a y, jakož i ustanovení § 125 odst. 1 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").

Stěžovatel je názoru, že napadenými soudními rozhodnutími byla v rámci trestního řízení porušena výše uvedená ustanovení s ohledem na skutečnost, že se obecné soudy v souladu s ustanovením § 125 trestního řádu nevypořádaly se stěžovatelem tvrzenými závažnými rozpory, jež svědčí ku prospěchu stěžovatele. Dle námitek přednesených v návrhu soudy taktéž nebraly v potaz sníženou věrohodnost svědka a poškozeného S. Ch., v čemž stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, jakož i nerespektování zásady "in dubio pro reo" plynoucí z y.

Z napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že byl stěžovatel prvoinstančním soudem uznán vinným z trestného činu vydírání podle ust. § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) zákona č. 140/1961 Sb., , ve znění (dále jen " "), na tom skutkovém základě, že v dopoledních hodinách dne 24. listopadu 2003 spolu s dalšími napadl poškozeného S. Ch. údery baseballovou pálkou do těla, údery pěstmi a otevřenou dlaní do obličeje a těla s úmyslem, aby uznal a později uhradil dlužnou částku ve výši asi 400 000 Kč. Za tuto činnost byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let., pro jehož výkon byl dle zařazen do věznice s dozorem. Na základě a byl dále stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení veškerých motorových vozidel, a to v trvání tří let. Obžalovaný byl dále prvoinstančním soudem zproštěn obžaloby podané státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ústní nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 1. července 2005, sp. zn. 4 KZV 62/2004, pro skutek, jímž se údajně dopustil trestného činu loupeže podle ust. , a sice v důsledku neprokázání spáchání skutku obžalovaným ve smyslu § 226 písm. c) trestního řádu.

O odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl nově Vrchní soud v Praze stěžovatelem napadeným rozsudkem ze dne 29. března 2011, sp. zn. , k čemuž došlo poté, co Ústavní soud svým nálezem ze dne 17. února 2010,

sp. zn.

, zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu v této věci ze dne 10. června 2008, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. (viz níže).

Odvolací soud novým rozsudkem, jenž ve věci rozhodoval v důsledku zrušujícího nálezu, napadený prvoinstanční rozsudek zrušil v části výroku o trestu dle ust. § 258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 trestního řádu. Ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k odsouzení z rozsudku Okresního soudu Břeclav ze dne 21. 7. 2005, č. j. -441. Dále soud druhého stupně zamítl odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, směřující proti výroku o trestu, přičemž její nesouhlas spočíval v nepřiměřené mírnosti uloženého trestu a dále navrhovala, aby byl uložen obžalovanému souhrnný trest v dolní polovině zákonné sazby, jakož i zákaz činnosti v rozsahu uvedeném ve výroku napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Stěžovatel proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů brojí ústavní stížností, v níž zpochybňuje správnost jejich postupu v několika aspektech. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v jím tvrzených objektivně existujících a nepopiratelných závažných rozporech mezi skutkovými zjištěními s následnými právními závěry, které svým nesouladem s požadavky zásad trestního práva procesního, konkrétně § 125 trestního řádu, působí zásah do základních práv garantovaných , a y. Stěžovatel v této souvislosti konstatuje neústavnost v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů s poukazem na nejasnosti týkající se trestněprávní relevance některých provedených důkazů, spočívající zejména v nedostatečné transparentnosti procesu rozhodovací činnosti a v přihlédnutí k tzv. nepoužitelným důkazům, jakož i absenci zřetelné hranice použitelnosti provedených důkazních prostředků, o něž opřely soudy svá zjištění promítnutá do jejich konečného úsudku.

Stěžovatel pochybení soudů spatřuje především v rozporech ve výpovědích v rámci předmětného trestního řízení poškozeného S. Ch. spolu s nezohledněním okolností zpochybňujících věrohodnost jeho osoby i výstupů jeho výslechů, jež jsou slovy stěžovatele "v zásadě jedinými důkazy, které jej usvědčují". Namítá rozporná tvrzení zmíněného svědka a dalších spoluobviněných, jejichž nesourodost se prý projevila provedením opakovaných výslechů realizovaných s určitým časovým odstupem. Dále stěžovatel přednesl jednotlivé konkrétní důkazní prameny, u nichž shledal vzájemnou protichůdnost a nepřítomnost logického a věcného odůvodnění, které by jednoznačně určovalo skutkovou verzi odpovídající skutečnosti. S ohledem na výše uvedenou argumentaci stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud se tedy zabýval výše citovanými soudními akty a s rekurzem na jeho úlohu ochrany ústavnosti proklamovanou y ČR dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze spisu věci vedené u Ústavního soudu pod

sp. zn.

bylo zjištěno, že dne 18. listopadu 2009 podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž se dožadoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2008, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 11. února 2008, sp. zn. , a to z důvodů porušení stěžovatelových základních práv ústavně zaručených , , a y jako důsledku nesprávné aplikace podústavního práva spočívající v několika hlediscích. Předně navrhovatel namítal jednání soudu druhého stupně v nepřítomnosti stěžovatele jako obviněného, jakožto zásah do jeho práva účastnit se tohoto zasedání plynoucí z y, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkretizovaného ustanoveními trestněprávních předpisů, konkrétně ust. § 332 odst. 2 trestního řádu. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně stěžovatel brojil dovoláním založeném na výtce tohoto procesního pochybení soudu odvolacího, přičemž příčina jeho nepřítomnosti tkvěla ve skutečnosti, že mu nebylo řádně doručeno předvolání. Dále stěžovatel v původní ústavní stížnosti zpochybňoval zákonem požadovaný soulad zjištění skutkového stavu a jejich právního posouzení s provedeným dokazováním, přičemž důvody stěžovatele se v celém rozsahu shodují s argumentací, o niž opírá svá tvrzení v předmětné projednávané ústavní stížnosti, dle stěžovatele představující zásah do základních práv garantovaných , a y.

Uvedeným nálezem Ústavního soudu byla ve smyslu zrušena rozhodnutí vrchního soudu a soudu Nejvyššího, jež předcházela novému rozsudku odvolacího soudu v téže věci ze dne 29. března 2011, sp. zn. . Této původní ústavní stížnosti bylo Ústavním soudem vyhověno pouze v citovaném rozsahu, jelikož dospěl k závěru, že zmíněnými soudními akty bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na osobní svobodu zaručeného y procesním postupem, jenž probíhal v rozporu s y a rovněž písm. c) Úmluvy. Pozornost byla v odůvodnění samotného nálezu věnována především významu institucionálně garantované možnosti účastnit se soudního projednání jeho věci za účelem účinné participace dotčené osoby na řešení sporu, jak již bylo opakovaně judikováno Ústavním soudem (srov. nález

sp. zn.

, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Tento postulát fair procesu nabývá důležitosti zvláště v trestním řízení s poukazem na vážnou intervenci samotného trestního stíhání a popřípadě následně uloženého trestu do osobní svobody dotčeného jedince. Závažnost nerespektování tohoto prvku práva na spravedlivý proces zakotveného na mezinárodní úrovni v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy demonstruje Ústavní soud taktéž na rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva, který dbá na nezbytnost osobní účasti obviněného na řízení za účelem poskytnout mu příležitost hájit svá práva ("to defend himself in person") s odkazem např. na rozhodnutí ze dne 21. září 1993 ve věci Kremzow proti Rakousku či rozhodnutí ze dne 8. února 2000 ve věci Cooke proti Rakousku. Výše uvedeným nesprávným postupem vrchního soudu byla opětovně posuzována otázka trestu a v následnosti zpřísněna výše trestu odnětí svobody, čímž byl tedy stěžovatel dotčen na své osobní svobodě zaručené y.

Ve zbývající části směřující proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, byla ústavní stížnost podle ust. odmítnuta jako nepřípustná ve smyslu ust. s poukazem na princip sebeomezení a vázanost doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pochybení procesního postupu s následkem zásahu do základních práv a svobod stěžovatele shledal Ústavní soud toliko v rozhodovací činnosti pouze soudu odvolacího.

Ač se projednávaná ústavní stížnost v části návrhu na zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, věcně shoduje s částí návrhu předchozí výše uvedené ústavní stížnosti navrhovatele podané dne 18. listopadu 2009, o níž bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, nejedná se o totožnost věci ve smyslu ust. , která zakládá překážku rei iudicatae spočívající v zákazu jednat a rozhodovat o předmětu, o němž bylo již jednou rozhodováno nálezem Ústavního soudu. V předmětném návrhu, respektive jeho části identické s předchozí ústavní stížností navrhovatele, nebylo výše uvedeným nálezem rozhodnuto meritorně, nýbrž odmítnutím pro nepřípustnost podle . Za daného stavu absentuje překážka věci rozhodnuté, konstruované v , tudíž zde není důvod bránící podání opakovaného identického návrhu.

Ústavní stížnost je však v celém svém rozsahu Ústavním soudem shledána zjevně neopodstatněnou s ohledem na následující důvody. Předně je nutné konstatovat skutečnost, že Ústavní soud není článkem soustavy obecných soudů, tudíž mu nepřísluší svou činností zasahovat do pravomoci soudů obecného soudnictví v případě, kdy jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost lze tedy posoudit jako zjevně neopodstatněnou se zřetelem na její obsah stavící Ústavní soud do postavení běžné přezkumné instance. Projednávaný návrh tak v tomto ohledu postrádá ústavněprávní rozměr a pouhé domnění navrhovatele o rozporu procesního postupu při hodnocení provedených důkazů s předpisy jednoduchého práva nezakládá opodstatněnost jeho podání. Ta může být dána za předpokladu naplnění podmínek stanovených četnou rozhodovací praxí Ústavního soudu pro možné porušení základních práv jednotlivce jako následek nesprávné aplikace podústavního právního předpisu v rámci obecného soudnictví.

Rámec přezkumu, který je Ústavní soud oprávněn provádět v otázce zjišťování skutkového stavu obecnými soudy a dále v problematice hodnocení provedených důkazů, je objasněn jeho stávající judikaturou. Ústavnímu soudu není svěřena pravomoc "(...)"hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy", pakliže výkon rozhodovací činnosti obecných soudů nenarušuje kautely stanovené procesními předpisy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005,

sp. zn.

). Skutečnost, zda obecné soudy při hodnocení provedených důkazů pochybily, přičemž jejich vadný postup by byl způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod, posoudí Ústavní soud v případech možné libovůle, jež tkví v extrémním rozporu mezi zjištěnými provedenými důkazy, skutkovým podkladem a jejich právním hodnocením. K takovému extrémnímu nesouladu však v projednávané věci nedošlo se zřetelem k rozsáhlému odůvodnění odvolacího soudu, v rámci kterého osvětlil hodnocení jím prováděných důkazů, konkrétně výpovědí svědka S. Ch. a dalších osob, které v rámci řízení vypovídaly. Odvolací soud vyložil dostačující hlediska svědčící o věrohodnosti výpovědí poškozeného Ch., korespondující zejména s výpovědí A. U., který byl v této věci již odsouzen, ohledně jednání v součinnosti se spoluobviněnými L. a K., jakož i samotného účelu vymožení dluhu. Další výpovědi, které jsou podkladem pro rozhodování odvolacího soudu, vyložil rovněž ve vzájemném souladu s předešlými důkazy, jedná se o výpovědi svědka L. N. a J. B., jimž se svěřil poškozený Ch. s násilným napadením, v návaznosti na přímé svědectví J. Ch. prokazující násilné jednání vůči poškozenému a také odebrání jeho vozidla. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele, že svědek Ch. popírá přítomnost obžalovaného R. M. u násilného jednání, konstatováním jeho pozice iniciátora, přičemž jednání vzniklo na jeho popud, a tím se stává spolupachatelem i bez přímé účasti na násilí proti poškozenému.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesrovnalosti v tvrzení ohledně poranění poškozeného, konkrétně zranění v podobě 4 cm dlouhé tržné rány dolního rtu s poraněním sliznice a poškození předního zubu s dobou léčení v trvání 14 dní. Tyto námitky však Ústavní soud neshledal relevantními s odkazem na v této části zprošťující výrok krajského soudu dle § 226 písm. c) trestního řádu s uplatněním zásady in dubio pro reo, který nepodléhal přezkumu odvolacího soudu. Odvolací soud tedy uvážil, že není nutné přistoupit k doplnění dokazování navrhovaného obžalovaným za účelem popření existence předmětných zranění. Takové dokazování považoval soud za nadbytečné a výrok o zproštění obžaloby potvrdil.

V návaznosti na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně odpovídá požadavkům stanoveným v § 125 odst. 1 trestního řádu. Oba soudy při rozhodování vycházely z hodnocení jimi provedených důkazů, jež nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti. V odůvodnění rovněž náležitě uvedly, kterými důkazy byla prokázána konkrétní skutková zjištění, jež byla východiskem pro právní závěry, pročež jejich rozhodovací činnost nelze hodnotit jako svévolnou.

Ve světle výše předestřeného stavu lze uzavřít, že stěžovatel svými výtkami nestaví předmět stížnosti do ústavněprávní roviny, čímž z ní činí návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů, jimi v uspokojivé míře odůvodněném, došlo k namítanému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost na základě odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 29. března 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu