Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 277/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Ostrava, Matiční 730/3, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2011, čj. - 20, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. 11. 2011, čj. - 42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o zaplacení 6.790,- Kč, ve kterém jako žalovaný neuspěl. Podle stěžovatele byla těmito rozsudky porušena jeho základní práva podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu došlo procesním postupem soudů obou stupňů, kde došlo k vydání rozsudku pro uznání, ačkoliv podmínky pro vydání takového rozsudku nebyly splněny.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2011, čj. - 20, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni 6.790,- Kč s úrokem z prodlení a zaplatit náklady řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně zakoupila v provozovně stěžovatele dětský kočárek za 6.790,- Kč. Na něm se v záruční době vyskytly opakovaně vady, pro které jej nebylo možno používat. Proto uplatnila u stěžovatele celkem čtyři reklamace a při čtvrté reklamaci dne 4. 12. 2010 požádala stěžovatele o vrácení kupní ceny z důvodu opakovaných vad. Dne 11. 11. 2010 písemně od kupní smlouvy odstoupila, téhož dne kočárek předala stěžovateli. Zároveň požádala o vrácení kupní ceny do 8. 12. 2010.

O nároku žalobkyně rozhodl soud platebním rozkazem ze dne 23. 2. 2011 tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit jí 6.790,- Kč. Součástí platebního rozkazu byla i výzva, podle , pro případ, že stěžovatel podá proti platebnímu rozkazu odpor. Její podstatou byla povinnost podat do 30 dnů ode dne podání odporu písemné vyjádření ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena zároveň s platebním rozkazem. Výzva obsahovala poučení, že pokud neuzná nárok žalobkyně, je povinen vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň byl poučen, že pokud podá proti platebnímu rozkazu včas odpor a ve stanovené lhůtě se písemně nevyjádří ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok uznává a soud ve věci rozhodne rozsudkem pro uznání.

Dne 1. 4. 2011 došlo soudu vyjádření stěžovatele, v němž jen uvedl, že žalobkyní uplatněný nárok neuznává, neboť jí nevzniklo právo odstoupit od kupní smlouvy. Soud poté dospěl k závěru, že z vyjádření stěžovatele nevyplývají žádné rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Prosté konstatování, že žalobkyni nevzniklo právo na odstoupení od smlouvy, nepovažoval za kvalifikované vyjádření ve smyslu . Stěžovatele tak stíhá sankce, spočívající v založení fikce uznání nároku, která je podkladem pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro uznání ve smyslu .

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Stěžovatel podal sice včasné vyjádření, to však neobsahovalo kvalifikované vyjádření ve věci tak, jak byl poučen. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se kvalifikovaně nevyjádřil, uzavřel, že byly splněny podmínky pro to, aby soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání. Vyjádření stěžovatele neobsahovalo žádné skutečnosti, na nichž by stavěl svoji obranu a z níž by soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování. Přitom v žalobě jsou podrobně a konkrétně popsány zákonem předvídané důvody, na jejichž podkladě žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy podle § 622 odst. 2 ObčZ v důsledku opětovného výskytu vad zakoupené věci a požaduje po stěžovateli úhradu kupní ceny.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Přitom zcela ignoruje právní argumenty obecných soudů, které se opírají o zákonná ustanovení a ustálenou judikaturu. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení mu ale nepřísluší ( y ČR). Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.

Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí nelze než konstatovat, že soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Zabývaly se podrobně i všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Zejména krajský soud jasně a srozumitelně vyložil, v čem stěžovatel pochybil. Stačilo se řídit poučením, obsaženým ve výzvě soudu prvního stupně k vyjádření. V řízení o ústavní stížnosti nelze dohánět to, co stěžovatel zanedbal v předcházejících stadiích řízení.

V dané věci tedy nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, jak to tvrdí v ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. V detailech stačí odkázat na odůvodnění stěžovatelem napadených soudních rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu