Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 754/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2012, čj. - 460, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým Krajský soud v Plzni změnil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 8. 2011, čj. - 448, ve výrocích o nákladech řízení. Podle názoru stěžovatelky je usnesení krajského soudu nesprávné a porušuje její právo na spravedlivý proces podle č l. 36 odst. 1 d. Pokud odvolací soud rozhodl o nákladech řízení zcela opačně než soud prvního stupně, znamená to, že stejný skutkový základ posoudil zcela odlišně. Proto požaduje přezkoumat toto rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím mimořádného opravného prostředku, kterým je ústavní stížnost.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 8. 2011, čj. - 448, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem, jejichž výlučným vlastníkem se stala stěžovatelka, jako žalovaná. Na vyrovnání podílu jí bylo uloženo zaplatit žalobci 744.750,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem V. uložil oběma účastníkům povinnost zaplatit státu zálohované náklady řízení.

K odvolání žalobce, směřujícímu proti výrokům IV. a V., Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 69.160,- Kč, státu částku 66.075,- Kč a konečně povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 960,- Kč. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že žalobce byl ve věci úspěšný. Podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a navrhl, aby nemovitosti byly přikázány do vlastnictví stěžovatelky a jemu byla vyplacena částka 700.000,- Kč. Tímto způsobem řízení také v podstatě skončilo. Stěžovatelka sice souhlasila se zrušením podílového spoluvlastnictví, ale z průběhu řízení před soudem prvního stupně původně navrhla zaplatit žalobci 500.000,- Kč a později tuto částku zvýšila na 637.500,- Kč, navíc navrhovala započíst proti této částce vnosy do nemovitosti, tj. náklady na opravu a údržbu. V této části řízení nebyla úspěšná, protože tyto vnosy jí soudem prvního stupně nebyly přiznány. Bylo proto na místě postupovat podle zásady úspěchu ve věci, tedy podle . Odvolací soud rovněž poukázal na existující judikaturu a uznávanou soudní praxi.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a polemika s jeho odůvodněním.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy

sp. zn.

,

). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle y. Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení výhradně za doménu obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn podrobovat přezkumu každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo.

Po posouzení dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci odvolací soud, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, postupoval v souladu s ustanoveními a své závěry podpořil i judikaturou Ústavního soudu. Odvolací soud nijak nevybočil ze standardního výkladu této problematiky a svůj výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud tak neshledal nic, co by případ stěžovatelky posouvalo do ústavněprávní roviny. V detailech stačí odkázat na jasné odůvodnění usnesení odvolacího soudu, aniž by bylo třeba cokoli doplňovat.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu