Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3767/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti MAŠA-VACEK, s. r. o., se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, IČ: 25564617, zastoupené Mgr. Petrem Langem, advokátem se sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. -71 ze dne 8. 10. 2008, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -97 ze dne 18. 10. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -119 ze dne 29. 11. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze dne 5. 1. 2012 i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " "), právo na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na nediskriminaci, rovnost a rovné zacházení dle y.

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. -71 ze dne 8. 10. 2008 byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, jejímž prostřednictvím se stěžovatelka domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), způsobené nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. . Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. -97 ze dne 18. 10. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud připustil, že Městský soud v Brně se v řízení pod sp. zn. sice dopustil nesprávného úředního postupu, když rozsudek ve věci samé ze dne 31. 5. 2006 nejdříve doručil subjektu odlišnému od stěžovatelky a později jej sice doručoval stěžovatelce, ale na jinou adresu sídla, než byla dobově zapsána v obchodním rejstříku, avšak tímto nesprávným úředním postupem stěžovatelce podání opravného prostředku neodňal. Odvolání se podává do 15-ti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, takže za situace, kdy stěžovatelce dosud nebyl jí označený rozsudek řádně doručen, nebylo její právo podat opravný prostředek zatím nijak zmařeno, toto právo jí stále náleží a může být v předmětném řízení uplatněno. Imateriální újma spočívající v odnětí možnosti podat odvolání stěžovatelce tudíž vzniknout nemohla. Odvíjela-li stěžovatelka svůj nárok na náhradu škody od exekučního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , nepotvrdilo se její tvrzení, že toto řízení bylo založeno na dosud nepravomocném rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. , neboť bylo nařízeno na podkladě jiného rozhodnutí, a to sp. zn. . K nesprávnému úřednímu postupu v tomto případě nedošlo. Jelikož jiné rozhodné skutečnosti ohledně vzniku imateriální újmy stěžovatelka ani na výzvu nalézacího soudu nevylíčila, nezbylo obecným soudům než postupovat, jak shora naznačeno.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), které Nejvyšší soud usnesením č. j. -119 ze dne 29. 11. 2011 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti setrvala na svém stanovisku, podle něhož Městský soud v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. nesprávně úředně postupoval při doručování rozhodnutí a dopustil se i dalších závažných procesních pochybení, jmenovitě neprovedl ve věci jí navrhované důkazy a nezjistil tak řádně skutkový stav věci, což dle názoru stěžovatelky s ohledem na průběh jednání a rozdílný přístup soudkyně vůči jednateli stěžovatelky a právnímu zástupci protistrany indikovalo podjatost soudu. Uvedené označuje za rozporné se svým právem na nediskriminaci a rovné zacházení dle y. Obecné soudy v řízení o náhradu škody podle stěžovatelky "posvětily" výše naznačený "nesprávný postup svých kolegů", jestliže uznaly existenci nesprávného úředního postupu Městského soudu v Brně v předmětném řízení a současně neshledaly vznik jakékoli újmy na straně stěžovatelky a zamítly žalovaný nárok na náhradu škody. Obecné soudy tímto neposkytly odpovídající ochranu právům stěžovatelky, vyplývajícím z y, a porušily "primární smysl institutu náhrady škody".

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje podle y (dále jen " ") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17).

V nyní posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, nezjistil. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl svědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Uvádí přitom tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.

Podle y má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody odkazuje y na zákon, jímž je Nebýt a 4 y, provedeného tímto zákonem, neexistoval by ve vnitrostátním právním řádu podklad, který by umožňoval poškozenému domáhat se práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2010, N 33/56 SbNU 373). se přitom omezuje pouze na stanovení práva na náhradu škody, pročež samotné hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto nároku, či postup, jakým má být uplatněn, již součástí ústavního pořádku nejsou, neboť zde dává prostor k úpravě těchto otázek na úrovni zákona.

Ustanovení vedle práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (§ -13 citovaného zákona) - a nezávisle na něm - přiznává též právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální i nemateriální škodu je v zákoně konstruována jako odpovědnost objektivní, které se nelze zprostit a která předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Obecné soudy v konkrétní věci naplnění výše uvedených předpokladů odpovědnosti státu za škodu neshledaly. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na v tomto směru vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, z nichž zřetelně plyne, že žaloba byla zamítnuta z důvodu absence nemajetkové újmy na straně stěžovatelky. Za takové situace není pak rozhodné, zda se v řešeném případě jednalo či nejednalo o nesprávný úřední postup. Ústavní soud navíc neshledal nic, co by danou věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v předchozích opravných prostředcích, závěry obecných soudů o tom, že nijak neprokázala vznik újmy, nenapadá a soustřeďuje se převážně na výčet pochybení Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. . Tyto námitky může však uplatnit pouze v řízení samotném, nikoliv v řízení kompenzačním, v rámci kterého soudy nejsou oprávněny postup soudu v původním řízení přezkoumávat (srov. odůvodnění napadené usnesení dovolacího soudu, strana 2). Přístup k opravným prostředkům v předmětném řízení stěžovatelce přitom uzavřen nebyl, jak opakovaně zdůraznily obecné soudy.

S ohledem na výše řečené Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že v řízení před obecnými soudy o náhradu škody došlo k porušení práva na spravedlivý proces či jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se navrhovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle , bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu