Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 898/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. H., advokátky, zastoupené Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Markétská 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení , a d (dále jen " ") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byla účastníkem.

Shora uvedeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalované domáhala zaplacení částky 37 020 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku odměny za právní službu, již jí poskytla. Rovněž napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí potvrzeno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy rozhodly v projednávané věci v rozporu s hmotným právem; aplikovaly sice správný právní předpis (advokátní tarif), nesprávně jej však podle jejího názoru vyložily. Přestože z provedeného dokazování vyplývá, že rozsah právní služby byl dán pěti úkony dle advokátního tarifu, obecné soudy dospěly k závěru, že prokázán byl toliko úkon jeden. Při jednání před odvolacím soudem byla nucena vystupovat sama, ač na ně nebyla připravena, neboť soud neuznal řádnou omluvu jejího zástupce; odvolací soud jí nadto neumožnil, aby navrhla nové důkazy, resp. opakování některých důkazů provedených soudem prvního stupně, čímž jí znemožnil efektivní hájení svých práv v rozporu s ustanovením a c) , a nedostalo se jí ani řádného poučení o (ne)možnosti podat dovolání. Podobné platí podle stěžovatelky o soudu prvního stupně co do poučení podle

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ve vztahu k tomuto základnímu vymezení hranic ústavněprávního přezkumu pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

To je významné tím, že tak je tomu i v posuzované věci.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - ve své podstatě toliko porušení y (nikterak totiž nerozvíjí argumentaci týkající se tvrzeného porušení a a ani jinak se efektivně nenaznačuje), jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila (a využila dokonce i dovolání, jež bylo usnesením ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. jako opožděné a nepřípustné Nejvyšším soudem odmítnuto). Že jí bylo "znemožněno" jednat před odvolacím soudem stěžovatelka toliko tvrdí, aniž by relevantně oponovala důvodům, pro které odvolací soud nepřijal omluvu jejího zástupce, stejně jako nedokládá, že "nové" důkazy byly z pohledu principu neúplné apelace přípustné, a už vůbec není zřejmé, jak se jejích základních práv mohlo dotknout (navíc správné) poučení, že dovolání nebylo v její věci přípustné, případně i nedostatek poučení dle ustanovení , je-li sama - coby advokátka - osobou odborně kvalifikovanou (práva znalou).

Těžiště ústavní stížnosti tkví - kromě právě vypořádaných výtek procesních - v rovině skutkových zjištění, resp. ve sporu o "důkazní nouzi", v níž se stěžovatelka podle obecných soudů ocitla. S klíčovou argumentací odvolacího soudu, že je důsledkem jejího porušení , o advokacii (o povinnosti advokáta vést o poskytování právních služeb přiměřenou dokumentaci), jakož Pravidel profesionální etiky advokátů a usnesení představenstva České advokátní komory č. 9/1999 Věstníku ČAK (o povinnosti vést tuto evidenci tak, aby z ní byl zřejmý postup advokáta při poskytování právních služeb, jakož i oprávněnost účtované odměny), však stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nepolemizuje.

Důvody zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - ve smyslu existence procesního, skutkového nebo interpretačního excesu - v dané věci tedy zjištěny nebyly, čímž je shora předznačený úsudek, že stěžovatelčina ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu