Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3969/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. H. R. K. a 2) MUDr. R. K. - B., obou zastoupených JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Kasárenská 4, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2011, čj. - 277, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení výroků II. a III. v záhlaví označeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2008, čj. - 194, a změněn výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle stěžovatelů bylo uvedeným rozhodnutím porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v , a d. Důsledkem je skutečnost, že jim, jako zcela úspěšným ve sporu, nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že u odvolacího soudu jde o extrémní vybočení z mezí zákona obecného i z mezí ústavního práva.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2008, čj. - 194, bylo vyhověno žalobě stěžovatelů na určení, že nemovitosti uvedené ve výroku rozhodnutí patřily jednak do pozůstalosti po J. Z., zemřelému 10. 6. 1947 a dále že R. K., zemřelý 20. 12. 1995, byl ke dni své smrti vlastníkem další ideální poloviny těchto nemovitostí. Poté co věc prošla odvolacím a dovolacím řízením a řízením před Ústavním soudem, Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Ústavního soudu, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej tak, že stěžovatelům náhradu nákladů řízení vůči žalovaným nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele shledal zejména ve skutečnosti, že v řízení bylo rozhodováno soudy všech stupňů soudní soustavy České republiky, včetně Ústavního soudu, přičemž v důsledku postupně se vyvíjející judikatury nebylo možné procesní úspěch v tomto řízení předvídat. Odvolací soud již dříve vyslovil právní názor, že žalobou na určení nelze obcházet limity dané tzv. restitučními předpisy a současně vyslovil, že v současné době může být sjednána náprava pouze některých majetkových křivd, a to určitým, výjimky nepřipouštějícím procesním způsobem. Všechny tyto okolnosti případu podle názoru odvolacího soudu odůvodňují závěr, že jsou dány podmínky pro to, aby každý z účastníků nesl náklady tohoto řízení ze svého.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé vytýkají odvolacímu soudu, že při rozhodování o nákladech řízení nesprávně postupoval podle a jsou přesvědčeni, že jako úspěšné straně sporu jim měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zasahuje pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy

sp. zn.

,

). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle y. Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené vady musí tedy dosáhnout natolik značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení výhradně za doménu obecných soudů. Důvod k zásahu Ústavního soudu by byl dán jen tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo.

Vzhledem k výše uvedeným premisám dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval v souladu s ustanovením . Nevybočil ze standardního výkladu předmětného ustanovení, svůj výrok o náhradě nákladů řízení stručně, ale dostatečně věcně odůvodnil. Ústavní soud neshledal nic, co by případ stěžovatelů posouvalo do ústavněprávní roviny. Ústavní stížnost je jen projevem jejich neochoty akceptovat výrok odvolacího soudu o nákladech řízení. Skutečnost, že stěžovatelům nebyla přiznána plná náhrada nákladů řízení, nedodává zkoumanému případu žádnou ústavně právní dimenzi.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu