Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 410/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1/ nezl. M. K. a 2/ J. K., obou právně zastoupených Mgr. Václavem Uhlířem, advokátem se sídlem Praha 2, Mánesova 1645/87, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. dubna 2011 č. j. -550 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2011 č. j. -595, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. února 2012, se stěžovatelé podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů vyplývající z y (dále jen " "), z d (dále jen " ") a z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh otce nezletilého na snížení výživného, dále byl zamítnut návrh druhé stěžovatelky na zvýšení výživného a rovněž byl upraven styk nezletilého s otcem. K odvolání podanému jak otcem nezletilého, tak i druhou stěžovatelkou, bylo napadeným rozsudkem krajského soudu určeno otci přispívat na výživu nezletilého částkou 5 800,- Kč počínaje dnem 1. září 2011, rozhodnuto o zaplacení dlužného výživného a dále byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že dle jejich názoru došlo v řízení před obecnými soudy ke zjevné svévoli při rozhodování. Stěžovatelé mají za to, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, jak soudy došly k výrokům rozsudků, neboť jejich rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a tím i nepřezkoumatelná. Rovněž stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s tím, že odvolací soud nerespektoval ustanovení

II.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené . Další formální náležitosti však bylo nutné zkoumat u každého ze stěžovatelů samostatně. V případě druhé stěžovatelky je ústavní stížnost po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání.

Odlišná situace byla zjištěna v případě nezletilého prvého stěžovatele. Nejdříve Ústavní soud zkoumal, zda nezletilý M. je oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti. V řízení vedeném před okresním soudem o úpravu výchovy a výživy k nezletilému M. K. byli účastníky stěžovatelé a otec nezletilého. Prvému stěžovateli byl ve smyslu ustanovení , zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") ustanoven kolizním opatrovníkem Městský úřad města Kralupy nad Vltavou, neboť zákonný zástupce nezletilého nemůže jednat za zastoupeného v případě, že jeho zájmy jsou podle v rozporu se zájmy zastoupeného; v daném případě ovšem postačí jen pravděpodobná možnost kolize zájmů s nezletilým. Tato možnost kolize zájmů mezi oběma stěžovateli se při projednávaní ústavní stížnosti sice nejeví jako pravděpodobná, Ústavní soud v souvislosti s výše uvedenou problematikou však připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti mohou vystupovat (a ji podávat) pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost ( , ). Otázku, kdo je zákonným zástupcem nezletilého, upravuje ve smyslu ustanovení zákon o rodině (shodně viz usnesení ze dne 8. prosince 2011

sp. zn.

dostupné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).

Jedním z formálních předpokladů, nutných k meritornímu projednání ústavní stížnosti, je přípustnost návrhu ve smyslu ustanovení . Odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 14. dubna 2011 č. j. -550 prvý stěžovatel, zastoupený kolizním opatrovníkem, nepodal (č. listu 556 až 561 soudního spisu). V tomto smyslu tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práv poskytuje, což činí jeho ústavní stížnost nepřípustnou. Protože v projednávané věci Ústavní soud shledal důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení , považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilému prvému stěžovateli pro řízení o projednávané ústavní stížnosti.

III.

Ústavní soud poté vzal v úvahu tvrzení předložená druhou stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [ , písm. d) y].

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že ústavní stížnost je vedena toliko polemikou s učiněnými právními závěry uvedenými v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž argumentace uvedená stěžovatelkou nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z obsahu soudního spisu rovněž vyplývá, že druhé stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud druhá stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv druhé stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout z části podle ustanovení jako návrh nepřípustný a z části podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 19. března 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu