Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 317/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Z. K. a 2) nezl. M. B., obou zastoupených Mgr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Rubešova 162/8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2011, čj. - 276, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011, čj. - 368, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatelé navrhli zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejich základních práv podle , , a d, dále a odst. 2, a Úmluvy o právech dítěte a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a z připojených listin Ústavní soud zjistil, že návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 8. 9. 2011 stěžovatelka požadovala vydání předběžného opatření, upravujícího detaily styku otce s nezletilým M. B., nar. X. X. XXXX. Tento návrh zmíněný soud zamítl usnesením ze dne 14. 9. 2011. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením, napadeným touto ústavní stížností, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a zasahuje do jejich rozhodovací činnosti až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995,

sp. zn.

).

Poté co Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli uplatněných argumentů, dospěl k závěru, že k tvrzenému zásahu do shora uvedených ústavně zaručených práv nedošlo a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná.

Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé jejím prostřednictvím znovu otevírají spor o výklad podústavního práva, případně skutkového hodnocení věci, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda výklad, podaný soudy v dané věci, není svévolný, zda má racionální základnu, resp. není na první pohled extrémní. Takový závěr však v dané věci nelze učinit.

V posuzované věci soud prvního stupně nevyhověl návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, neboť neshledal, že by byla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilého, ani osvědčeny okolnosti významné pro nařízení předběžného opatření. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení pak zdůraznil, že stěžovatelka se svým návrhem v podstatě domáhá změny úpravy styku otce s nezletilým. Odvolací soud se také vyjádřil k námitkám stěžovatelky, týkajícím se nemocnosti nezletilého a jeho vystavování stresu. Obecné soudy obou stupňů se návrhem stěžovatelky řádně zabývaly a svá odůvodnění dostatečně odůvodnily. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s právem na vyhovující rozhodnutí. Obecné soudy stěžovatelům neupřely právo domáhat se ochrany svých práv, ani právo na rodičovskou péči, které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva.

Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o nich právě proto, že jde o rozhodnutí nikoliv konečným způsobem do práv a povinností účastníků zasahujících. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy, i při rozhodování o předběžných opatřeních, postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli y, zajištující právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, v posuzované věci neshledal. Proto jejich ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu