Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 602/12

Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti Solidní Finance, uzavřený investiční fond, a. s., IČ: 29235871, se sídlem Špitálka 8, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2012 č. j. -18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2012, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek pro údajné porušení , a d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a y ČR.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v nesprávném právním posouzení, resp. v nesprávné aplikaci právního předpisu v otázce náhrady nákladů řízení. Podle názoru stěžovatelky měl Městský soud v Brně přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení podle vyhl. č. , nikoli podle vyhl. č. Podle názoru stěžovatelky napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na legitimní očekávání, které je součástí soudní ochrany, přičemž "uvedené právo na uspokojení hmotného zájmu stojí na stejné úrovni jako právo vlastnické".

II.

Rozsudkem ze dne 24. 1. 2012 č. j. -18 Městský soud v Brně v právní věci stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) proti žalovanému T. K., v řízení o zaplacení 1 022,- Kč s příslušenstvím, pod bodem I. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce žalovanou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení od 2. 8. 2010 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 5 280,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

Městský soud v Brně konstatoval, že na stěžovatelku přešel nárok na požadované plnění na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. 9. 2010 č. 2010/03. Žalovaná částka je pohledávkou stěžovatelky za žalovaným, který jí dluží 1 022,- Kč a náklady řízení, protože se dne 2. 7. 2010 na lince 26, zastávka Vlčnovská v Brně, nemohl prokázat platnou jízdenkou. O této skutečnosti byl sepsán zápis č. 21365768. O postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn, ale požadovanou částku nezaplatil.

Soud věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanovením Náhradu nákladů řízení přiznal soud zcela úspěšné stěžovatelce v plné výši podle ustanovení , přičemž konstatoval, že náklady řízení vynaložené stěžovatelkou tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, 3 000,- Kč úkon advokáta ve smyslu , , pol. 3, třikrát režijní paušál po 300,- Kč a DPH ve výši 20%. Soud nepřiznal advokátem uplatňované náklady řízení ve výši 8 880,- Kč, a to s ohledem na množství obsahově stejných jím podaných žalob.

III.

Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí. Ústavní soud vždy v této otázce postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje jen velmi výjimečně, neboť považuje rozhodnutí o náhradě nákladů za výlučnou doménu obecných soudů. Důvod k zásahu Ústavního soudu by mohl být dán např. tehdy, pokud by došlo rozhodnutím obecného soudu k excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takové extrémní vybočení z rozhodovací praxe obecných soudů v této věci Ústavní soud nezjistil.

I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že v obecné rovině zde není dán přímý vztah k základním právům nebo svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

sp. zn.

dostupná stejně jako ostatní dále citovaná usnesení Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.

V dané věci obecný soud postupoval při určení výše náhrady nákladů řízení dle ve spojení s věta první a stěžovatelce, která měla ve věci plný úspěch, přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů. Soud nepřiznal advokátu jím uplatňované náklady řízení ve výši 8 880,- Kč s odůvodněním, že stěžovatelka podala velké množství obsahově stejných žalob, což nepochybně má podstatný vliv na náročnost takto vypracovaných žalob.

Podle platí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni Jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle , , nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tedy podle advokátního tarifu.

Ústavní soud se problematikou nesprávné aplikace advokátního tarifu namísto již dříve zabýval a např. ve svých usneseních ze dne 13. 1. 2011

sp. zn.

a ze dne 28. 4. 2011

sp. zn.

, dospěl k závěru, že namítané pochybení obecného soudu, spočívající v použití nesprávného právního předpisu na stanovení výše odměny advokáta, není vzhledem k typu rozhodnutí a jeho významu pro stěžovatelku tak zásadním, a není tedy takovým excesem, jež by zasahoval sféru samotných základních práv stěžovatelky a vyžadoval zásah Ústavního soudu za situace, kdy jí náklady řízení za úspěšné bránění práva včetně odměny za právní pomoc přiznány byly, jen ne v očekávané výši. Ústavní soud tedy toto pochybení obecného soudu neshledal vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.

Otázka zásady přiměřenosti výše nákladů řízení k předmětu sporu v rozhodovací činnosti Ústavního soudu nalezla svůj odraz například v usnesení ze dne 2. 6. 2011

sp. zn.

, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že závěr obecného soudu o tom, že vzhledem ke zjištěným okolnostem je přiměřené přiznání náhrady nákladů řízení v poloviční výši, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Ze strany obecného soudu nešlo o svévolný postup, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu, ale naopak způsob určení náhrady nákladů řízení se s přihlédnutím ke všem okolnostem případu Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý.

Důvody, proč by měl do sporu zasáhnout Ústavní soud, v projednávané věci nebyly shledány. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení. "Kvalifikované vady", opravňující kasační zásah Ústavního soudu, by se musely vyznačovat značnou intenzitou, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se ve věcech nákladů řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu