Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 412/12

Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mysliveckého sdružení Brdo se sídlem Na Výšinách 101, Řevnice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Jetelce 69/2, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami sp. zn. ze dne 27. ledna 2010, rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 19. května 2010 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 9. listopadu 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a y ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak patrno z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení o žalobě stěžovatele na náhradu škody - obnovením v původní stav (vydáním označeného objektu), kterou měl podle žaloby stěžovateli způsobit žalovaný tím, že při restituci uvedeného objektu, resp. při uplatnění restitučního nároku nedodržel zákonem stanovené podmínky. Soud I. stupně prvým v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl, když po provedeném dokazování (včetně důkazů obsahem řady spisů obsahujících v rozsudku označená rozhodnutí pozemkového úřadu i soudů, vydaných v předmětném restitučním řízení) učinil závěr, že na straně žalovaného, jemuž byly nemovitosti vydány v souladu se zákonem, neshledal porušení právní povinnosti, a tudíž ani podmínky pro náhradu škody stěžovateli.

Odvolací soud druhým z označených rozhodnutí rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, se závěry soudu I. stupně se ztotožnil a dodal k nim, že na základě učiněných skutkových zjištění nebylo možno dospět k závěru, že by žalovaný jednal při podání žádosti v rozporu s dobrými mravy či zákonem anebo by porušoval povinnost stanovenou ustanovením § 415 občanského zákona.

Dovolací soud pak následně v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele, opírajícího jeho přípustnost o ustanovení , odmítl jako nepřípustné s vysvětlením, že právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a že právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové potíže. Poukázal pak na ustanovení s tím, že v posuzované věci je rozhodnutí pozemkového úřadu učiněné ve prospěch restituce žalovaným podle , o půdě, správním aktem, který není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat z hlediska jeho věcné správnosti, a odkázal přitom na obecnými soudy v jejich rozhodnutích učiněný podrobný popis procesu rozhodování o restitučním nároku žalovaného. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v předchozích opravných prostředcích obsáhle zpochybňuje uvedené závěry obecných soudů s v podstatě opakovanou základní argumentaci, že žalovaný svým jednáním při uplatnění restitučního nároku jednal v rozporu s dobrými mravy a porušil prevenční povinnost uloženou zákonem, přičemž poukazuje na to, že soudy mají otázku absolutní neplatnosti právních úkonů řešit z úřední povinnosti, což v jeho případě nečinily. Dovolací soud pak tím, že na jím položenou otázku neodpověděl, postupoval v rozporu s vlastní judikaturou i judikaturou Ústavního soudu. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Soudy I. a II. stupně se věcí stěžovatele pečlivě zabývaly a na základě jimi zjištěného skutkového stavu ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy, vedoucí je ke konečnému závěru, že v dané věci nebyly naplněny základní předpoklady pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody. Uvedeným závěrům, vycházejícím z ustanovení občanského zákona a odpovídajícím ustálené judikatuře soudů, lze stěží co vytknout i z důvodu, jenž ve svém odmítavém rozhodnutí uvedl soud dovolací, když poukázal na v ustanovení zakotvenou vázanost soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení rozhodnutím správního orgánu. Tuto zákonem stanovenou vázanost soudu - v posuzované věci tedy vázanost pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu o restitučním nároku žalovaného, navíc podrobeného přezkumu správním soudem i soudem Ústavním, stěžovatel ve své argumentaci zcela pomíjí. Opodstatněné nejsou ani jeho námitky v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu. Jmenovaný soud totiž, jak již z dříve uvedeného patrno, své odmítavé rozhodnutí dostatečně objasnil vysvětlením podmínek, za nichž je možno účastníkem řízení položenou otázku považovat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, a to zdůrazněním předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení, kterýžto předpoklad v posuzované věci dán není.

Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu nezjistil a nemohlo tedy dojít ani k porušení jeho vlastnického práva a dalších shora označených práv. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2012

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu