Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 213/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 92/21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, čj. - 162, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2011, čj. - 224, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o zaplacení 1,021.936,- Kč, ve kterém jako žalovaný neuspěl. Podle stěžovatele bylo těmito rozhodnutími porušeno jeho základní právo zakotvené v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V návrhu odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, který, podle jeho názoru, na jeho věc přímo dopadá. Napadená rozhodnutí nebyla totiž řádně odůvodněna, neboť v nich absentuje podstatná část argumentace a rozhodnutí jsou postavena jen na několika tvrzeních. Soudy rovněž nesplnily povinnost vypořádat se se všemi jeho právně relevantními námitkami. Napadená rozhodnutí jsou založena jedině na tvrzení, že stěžovatel dílo od žalobce prokazatelně převzal a žalobce tak měl právo na zaplacení ceny díla, přestože dílo vykazovalo vady.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 7. 2008, čj. - 123, zamítl žalobu, podanou proti stěžovateli, na zaplacení částek 100.000,- Kč, 300.000,- Kč, 498.383,- Kč a 123.553,- Kč, to vše s úroky z prodlení od dat, uvedených u jednotlivých částek, do zaplacení.

Po odvolání obou účastníků sporu Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci 1,021.936,- Kč s úroky z prodlení a v zamítavé části ohledně úroků z prodlení z částek 300.000,- Kč a 123.553,- Kč rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 18. 10. 2002 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování komunikace k 27 rodinným domům v Třebotově, lokalita Zálesí. Komunikace byla zhotovena o jeden metr užší a její napojení na hlavní silnici nebylo provedeno tak, jak předpokládala projektová dokumentace. Komunikace byla tedy provedena odlišně od projektové dokumentace, což nebylo mezi účastníky sporné. Spornou byla pouze otázka, zda tato změna v projektové dokumentaci byla se stěžovatelem sjednána, či zda o ní alespoň věděl a jaký má tato skutečnost vliv na úhradu ceny díla.

Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud bylo dílo provedeno v rozporu s projektovou dokumentací a žalobci se nepodařilo prokázat, že by tato změna byla se stěžovatelem sjednána, pak bylo dílo provedeno vadně. Za dané situace bylo tedy na stěžovateli, aby vady u žalobce řádně reklamoval, tedy nejen je vytkl, ale také uplatnil konkrétní nárok. Stěžovatel žádný takový nárok řádně neuplatnil, netvrdil a ani neprokázal, že by před zahájením soudního řízení vady díla žalobci vytkl. Pouze v průběhu řízení poukázal na některé vady díla, ale žádný konkrétní nárok z titulu odpovědnosti za vady neuplatnil. Odvolací soud zdůraznil, že podle § 649 ObčZ musí být práva z odpovědnosti za vady uplatněna u zhotovitele v záruční době, jinak zaniknou. Bylo tedy na stěžovateli, aby v této době svůj konkrétní nárok uplatnil. Pokud tak neučinil, jeho právo zaniklo v souladu s § 649 a § 583 ObčZ.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že dílo bylo dne 30. 12. 2002 žalobcem předáno a stěžovatelem převzato. Odkázal na svůj rozsudek sp. zn. , kde vyjádřil názor, že zhotovitel má právo na zaplacení ceny díla i v případě, že objednatel dílo převzal a dílo je vadné, neboť v takovém případě může uplatnit právo z odpovědnosti za vady ve smyslu § 645 odst. 1 ObčZ. Zhotovitel nemá právo na zaplacení ceny díla, pokud dílo nebylo provedeno ve smyslu § 633 odst. 1 ObčZ podle smlouvy řádně a v dohodnuté době a objednatel dílo nepřevzal. Z ustanovení § 650 ObčZ pro objednatele vyplývá povinnost převzít jen zhotovené dílo. Od takto formulovaných závěrů neměl dovolací soud důvod se odchýlit ani v předmětné věci, protože stěžovatel zhotovené dílo od žalobce prokazatelně převzal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s odvolacím a dovolacím soudem, pokud jde o způsob hodnocení provedených důkazů, i pokud jde o jejich právní závěry z těchto důkazů vyvozené. Jedná se o výhrady, které stěžovatel již vyjádřil, ve shodném smyslu a rozsahu, v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, ale toto postavení Ústavnímu soudu nepřísluší ( y ČR).

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že jak odvolací, tak i dovolací soud správně zjistil skutkový stav věci a oba soudy z něho vyvodily, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. V podrobnostech lze odkázat na podstatné pasáže z odůvodnění jejich rozhodnutí, částečně reprodukované shora. Ústavní soud tedy nezjistil, že by v daném řízení došlo k porušení některého základního práva stěžovatele. Pokud tedy obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2012

´

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu