Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 422/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Matiční 730/3, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. - 175 ze dne 1. 11. 2011, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě, č. j. - 149 ze dne 7. 4. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti § , 72 a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " ") i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ustanovení y.

Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv tím, že obecné soudy udělily matce souhlas podat žádost o změnu příjmení nezletilé dcery stěžovatele.

Z napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že návrhem podaným k Okresnímu soudu v Ostravě se matka nezletilé dcery stěžovatele, L. G., domáhala udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení nezletilé B. Š. Soud I. stupně návrhu zcela vyhověl a souhlas udělil. Své rozhodnutí odůvodnil zejména kladným postojem nezletilé k změně jejího příjmení, když poukázal na to, že nezletilá je již věku, kdy je schopna zaujmout k věcem, které se jí bezprostředně týkají, vlastní názor.

Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal, že změna příjmení dítěte je zásahem nejen do práv rodičů, ale i do práv dítěte. Vyjádřil své přesvědčení o tom, že soud by měl udělit souhlas s takovou změnou jen tehdy, jsou-li pro ni dány závažné důvody, např. neplní-li rodič, který se změnou nesouhlasí, své rodičovské povinnosti, nejeví o dítě zájem, ztratil k němu citový vztah apod. Stěžovatel v odvolání zdůraznil, že ty však v posuzovaném případě nebyly naplněny. V této souvislosti vyzdvihl, že řádně plní vyživovací povinnost a o svou dceru se prostřednictvím svého otce zajímal. Poukázal na to, že u matky se jedná již o třetí příjmení. Stěžovatel dále navrhl, aby soud doplnil dokazování výslechem jeho otce a jeho přítelkyně, aby bylo prokázáno, z jakých důvodů se neuskutečňoval styk mezi ním a nezletilou. Závěrem navrhl, aby odvolací soud buď rozhodl ve věci sám a návrh matky zamítl, anebo aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí přezkoumal v intencích § a 212 , , ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Krajský soud doplnil dokazování výslechem nezletilé, z něhož vzal za prokázané, že změnu příjmení iniciovala sama a je jejím přáním, což ve své výpovědi podrobněji rozvedla. Vysvětlil, proč námitky stěžovatele nemohou obstát i proč neshledal důvod doplnit dokazování svědeckými výpověďmi, které stěžovatel navrhl. Krajský soud prvoinstanční rozsudek potvrdil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které vyjádřil svůj nesouhlas s jejich postupem a závěry. Zopakoval svoji argumentaci použitou v odvolacím řízení. Poznamenal, že vztah stěžovatele a jeho nezletilé dcery spíše ukazuje na dlouhodobou a cílenou snahu o eliminaci vlivu stěžovatele na výchovu nezletilé dcery a vytěsnění jeho osoby z okruhu blízkých osob. Neochota nezletilé stýkat se se stěžovatelem prý není spontánní, neboť stěžovatel nezavdal k této neochotě příčinu. Je-li tato neochota nezletilé dcery vytvořena vnějším vlivem a neměl-li stěžovatel možnost se s nezletilou setkat, pak je prý zapotřebí se zabývat otázkou, kdo u nezletilé takovouto představu vytvořil a kdo ji v této představě trvale udržuje. Těmito skutečnostmi se dle stěžovatele soudy obou stupňů nezabývaly. Stěžovatel soudům rovněž vytkl, že rozhodly na základě neúplných skutkových zjištění, neboť stěžovatelem navržené důkazy nebyly provedeny.

Stěžovatel podle svých slov vnímá rozhodnutí soudů obou stupňů jako "necitlivé, zasahující do otcovských práv stěžovatele, která jsou deformována a jednostranně omezována na pouze na povinnost biologického otce řádně platit výživné na nezletilou dceru B." Stěžovatel také upozornil na to, že nezletilá dcera neplní své povinnosti vyplývající ze zákona o rodině, konkrétně svoji povinnost respektovat a ctít své rodiče ve smyslu § 35 tohoto zákona, na což usuzuje z jejích výpovědí před obecnými soudy, v jejichž rámci sdělila, že o svém biologickém otci přes sedm let nic neví, že ji nezajímá a nechce mít jeho příjmení. Na závěr stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s y je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak u. I když toto široce pojaté ústavní vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o obecných ústavních stížnostech dle písm. d) y, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné ( y).

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je totiž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadeným soudním aktům, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy

sp. zn.

in fine,

,

,

,

,

,

,

aj.).

Na druhém místě upozorňuje Ústavní soud na skutečnost, že ve vztahu k soudním rozhodnutím ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje velmi restriktivně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se ostatně odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině až na některé výjimky není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.

Nejprve je třeba zvýraznit, že stěžovatel nepředestřel žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, jíž by zpochybnil ústavní konformitu dotčených rozsudků. Pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj se závěry obecných soudů, bez uvedení souvislosti s porušením toho kterého základního práva či svobody, nemůže úspěšně zpochybnit naříkaná rozhodnutí pro jejich rozpor s ústavním pořádkem. Jak plyne z předchozích odstavců, přezkumu takových námitek se v ústavním soudnictví nelze úspěšně domáhat.

Jedinou relevantní námitkou je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy. Není však opodstatněné. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že doplnění dokazování svědeckou výpovědí otce stěžovatele a jeho přítelkyně, jimiž měly být dokázány pohnutky stěžovatele, které jej v minulosti vedly k tomu, že se s nezletilou přestal stýkat, by bylo nadbytečné, poněvadž na skutkovém stavu, který byl dle soudu druhého stupně zjištěn spolehlivě, a na závěrech z něj vyplývajících by již tyto výpovědi ničeho změnit nemohly, neboť soud hodnotil celou věc především z pohledu zájmu samotné nezletilé (viz str. 4 rozsudku Krajského soudu v Ostravě). Takové odůvodnění je srozumitelné i dostatečně přesvědčivé, a nelze je proto považovat za ústavně nekonformní.

S ohledem na tvrzení stěžovatele stran existence "nezadatelných, u ČR zaručených práv otce", které formuluje na str. 3 své ústavní stížnosti, je Ústavní soud přesvědčen, že stěžovatel tu má na mysli právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jak jej chápe y. To ovšem negarantuje žádná absolutní "nezadatelná práva otce", kterých by se bylo lze vůči všem dovolat, tedy která by působila erga omnes. V žádném případě není možné z tohoto ustanovení dovodit nemožnost ingerence soudu do rodinných záležitostí či dokonce právo otce rozhodovat o osudu svých dětí nebo celé rodiny, jak jej v podobě institutu ius vitae necisque (právo nad životem a smrtí) znalo staré římské právo.

Protože stěžovatel vyjma zmíněné polemiky ve své stížnosti žádné další argumenty nepředstavil, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 23. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu