Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 461/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Š. a J. Š., zastoupených JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem Husníkova 2080/8, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. - 348 ze dne 29. 11. 2011, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. - 323 ze dne 26. 5. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), jakož i ustanovení a 95 y.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně garantovaného práva tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, učinil právní závěry, aplikaci i výklad práva v rozporu se zákonem za nerespektování judikatury Nejvyššího soudu, což Nejvyšší soud svým rozhodnutím následně nenapravil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.

Z rozporovaných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání pro nepřípustnost z důvodu, že dovolání nebylo ze zákona přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále též " "), když dovoláním dotčeným výrokem ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, resp. 100.000,- Kč v obchodních věcech. V projednávané věci stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta jejich žaloba co do částky 27.512,- Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2.000,- Kč. Dovolání stěžovatelů tedy směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo ze zákona přípustné, a proto dovolací soud výše uvedeným usnesením dovolací návrh stěžovatelů odmítl.

S ohledem na výše řečené lze dospět k závěru, že stěžovatelé podali ústavní stížnost proti citovanému rozsudku krajského soudu po uplynutí lhůty stanovené pro podání návrhu na jeho zrušení, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhali dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné. Šedesátidenní lhůta určená k podání ústavní stížnosti podle o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), sice byla zachována ve vztahu ke stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu, avšak již nebyla zachována ve vztahu ke stížností dotčenému rozsudku krajského soudu, poněvadž právní řád proti němu mimořádný opravný prostředek - dovolání - výslovně nepřipouštěl. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas. V daném případě však nemůže být řeč o řádném uplatnění dovolání, když jej v této situaci zcela jednoznačně zapovídá. Ostatně stěžovatelé byli odvolacím soudem řádně poučeni o tom, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné vůbec (viz znění poučení na str. 7 napadeného rozsudku). V řízení za ně jednal kvalifikovaný právní zástupce, tudíž objektivně vzato nemohli očekávat, že jejich dovolání bude úspěšné.

Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze námitkami směřujícími proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, které však nemohou být ve světle řečeného důvodné. Z ústavní stížnosti je patrné, že přípustnost dovolání dovozovali z ust. v domnění, že se jedná o samostatný nárok opravňující podat dovolání, když konstatovali, že "Stěžovatelé si byli vědomi toho, že zde existuje ust. , ale jsou právního názoru, že odst. 3 citovaného nelze podřadit pod odst. 2, neboť řešení otázky zásadního právního významu pro činnost soudu nelze omezit výši žalované částky, neboť vyřešení této zásadní otázky právního významu může být použito i pro rozhodování soudu v žalobách nad stanovenou hranici v odst. 2." Na tomto místě je nutno říci, že stěžovatelé se hluboce mýlí. Odstavec 3 je nerozlučně spojen s přípustností dovolání založeného na odst. 1 písm. c) téhož ustanovení, což dokládá nejen logická souvztažnost mezi odstavcem 3 a odst. 1 písm. c), nýbrž i explicitní odkaz na posledně uvedený v třetím odstavci, srov. naprosto jednoznačnou dikci třetího odstavce: "Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy..." Třetí odstavec je tak toliko rozvedením a konkretizací odstavce 1 písm. c). Dovolání v tzv. bagatelních sporech ( ) tudíž není přípustné nikdy, včetně situací, kdy tu (byť i z pohledu samotného dovolacího soudu) může vyvstat otázka zásadního právního významu.

Ústavní soud se dalšími námitkami stěžovatelů, že Nejvyšší soud nenapravil namítanou nezákonnost a že dostatečně nehájil ústavně zaručená práva stěžovatelů, již nezabýval, neboť Nejvyšší soud byl povinen dovolací návrh odmítnout, jinak by totiž sám postupoval v rozporu s příslušnými kogentními normami

Za daných okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti shora označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odmítl jako návrh opožděný ve smyslu ust. , a ve zbylé části ji podle téhož předpisu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 23. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu