Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
73385.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 396/12
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, čj. 58 Co 319/2010 - 83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ve kterém jako žalobce uspěl jen částečně. Podle jeho názoru bylo tímto rozsudkem porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen Listin Listina ).
V ústavní stížnosti uvedl, že podal žalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 546.500,- Kč, za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení, ve kterém došlo k průtahům, se týkalo sporu, kdo je vlastníkem nemovitosti "Areálu cihelny Nehvizdy", kterou nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 28. 12. 1995. Spor vznikl v důsledku pochybení České republiky jak v procesu privatizace, tak v soudním řízení. Řízení pro stěžovatele začalo v dubnu 1998 a skončilo v červnu 2009. Průtahy v řízení byly zjištěny ze strany soudů všech tří stupňů. V rámci celého řízení se opakovaně domáhal provedení důkazů prokazujících, že řízení o určení spoluvlastnictví k nemovitostem představovalo pro něho mimořádný význam a citelně se dotklo jeho osobní sféry. Odvolací soud neprovedení jím navrhovaných důkazů přesvědčivě nezdůvodnil. V rozporu s čl. 2 odst. 2 Listin y ústavně nekonformním postupem nezjistil dostatečně skutkový stav rozhodný pro aplikaci kritéria § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. Extrémním a ústavně nepřípustným způsobem tak zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovateli nebylo umožněno domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, což vedlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listin y.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2010, čj. 17 C158/2008 - 50, byla žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložena povinnost zaplatit stěžovateli 88.000,- Kč, v částce 458.500,- Kč byla žaloba zamítnuta. Po odvolání obou účastníků změnil Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 44.500,- Kč a v částce 502.000,- Kč žalobu zamítl. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná a správná skutková zjištění a dospěl ke správnému závěru o základu žalobou založeného nároku. Obvodní soud správně vycházel z částky 15.000,- Kč ročně. V daném případě nepřiměřeně dlouhé řízení před Okresním soudem Praha-východ trvalo 11 let a 2 měsíce, takže základní výměra zadostiučinění činí 167.500,- Kč. Uzavřel, že v dané věci odpovídá přiměřenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu částka 100.500,- Kč. Od této částky je třeba odečíst náhradu žalovaným již stěžovateli poskytnutou ve výši 56.000,- Kč. Žalobu tedy uznal za důvodnou co do částky 44.500,- Kč.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost, za použití § 237 odst. 3 OSŘ s tím, že otázka, u kterých řízení se předpokládá zvýšený význam pro účastníka, již byla v judikatorní praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s názorem dovolacího soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatele zejména s právními závěry odvolacího soudu, a to ve shodném rozsahu, jako v průběhu celého řízení před obecnými soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, ale toto postavení mu nepřísluší (čl. 83 Ústav y ČR).
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení lze konstatovat, že obecné soudy ve věci stěžovatele správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Zejména Městský soud v Praze se věcí důkladně zabýval, správně aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 82/1998 Sb. Rozebral podrobně všechny argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vyložil, v čem spočívá "zvýšený význam řízení" pro účastníky tohoto typu řízení a jak je třeba posuzovat kritéria "významu řízení". Stačí tedy odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. V dané věci tedy nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobo d., jak tvrdil stěžovatel. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu