Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 230/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vlašimská 13, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, č. j. -130, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení a , 3d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z vyžádaného spisu Městského spisu v Praze sp. zn. se podává následující.

Usnesením ze dne 10. 9. 2009, č. j. -79, Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci stěžovatele JUDr. S. P. dne 23. 10. 2009.

Dne 16. 9. 2009 podal stěžovatel proti tomu rozhodnutí dovolání a navrhl, aby mu pro dovolací řízení byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Usnesením Městského soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. -92, mu bylo vyhověno a zástupcem byl stěžovateli ustanoven znovu JUDr. S. P. (rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 11. 2009).

Přípisem Městského soudu v Praze, doručeným dne 22. 12. 2009, byl jmenovaný zástupce stěžovatele vyzván, aby ve stanovené lhůtě předložil dovolání jím sepsané či aby soudu sdělil, "že se s dovoláním ztotožňuje".

Dne 30. 12. 2009 bylo Městskému soudu v Praze doručeno "doplnění dovolání" sepsané právním zástupcem stěžovatele, jež však nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem a ve lhůtě tří dnů nebylo doplněno předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění ( ).

Dne 31. 5. 2011 bylo Nejvyššímu soudu doručeno doplnění dovolání, vypracované zástupcem stěžovatele.

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ustanovení c odst. 1 a věty první odmítl. V odůvodnění uvedl, že k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu nepostačilo, aby dovolatel v dovolání toliko označil některý z dovolacích důvodů, aniž současně vylíčil okolnosti, v nichž spatřuje jeho (jejich) naplnění, a tím nevymezil obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní; k "doplnění" dovolání podaného zástupcem stěžovatele ze dne 30. 12. 2009 nemohlo být přihlédnuto, jestliže nebylo ve lhůtě tří dnů doplněno ve smyslu požadavku , a nemohlo být akceptováno ani "doplnění" dovolání ze dne 31. 5. 2011, neboť lhůta k jeho podání uplynula již dnem 25. 1. 2011, a jen v ní mohlo být dovolání doplněno (, ).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku včasnosti doplnění dovolání a upřel mu tak jeho právo na projednání tohoto opravného prostředku, jestliže nepřihlédl k tomu, že mu byl pro dovolací řízení (poté, co sám dovolání včas podal) ustanovena jako zástupce osoba práva znalá, jejíž "nepatrné" opomenutí (učiněním podání, jež nebylo opatřené zaručeným elektronickým podpisem) by nemělo být vyloženo v jeho neprospěch. Podle jeho názoru mělo být též přihlédnuto i k tomu, že řádné doplnění dovolání (pozn. ze dne 31. 5. 2011) bylo dovolacímu soudu doručeno "dlouho předtím", než o něm bylo napadeným usnesením rozhodnuto. Stěžovatel proto tvrdí, že odmítl-li Nejvyšší soud "včasné dovolání mající ke dni 31. 5. 2009 všechny předepsané náležitosti" (pozn. správně k 31. 5. 2011), porušil jeho právo na přístup k soudu a spravedlivý proces.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení , jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což činí tvrzením, že Nejvyšší soud nesprávně, resp. "přepjatě formálně" odmítl jeho dovolání, a neprojednal je věcně.

Jde tedy o to, zda se stěžovatel domáhal svého práva "stanoveným způsobem", tj. - zde - v souladu s příslušnými procesními předpisy, anebo nikoli, jak uzavřel Nejvyšší soud. Případná nesprávnost hodnocení obecného soudu způsobilá založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence vskutku je, neboť by ji bylo lze identifikovat s odepřením spravedlnosti.

O nesprávnost ve smyslu "protiústavnosti" jde v obecné rovině (až) tehdy, jestliže soud vyložil a aplikoval podústavní právo způsobem, jenž výrazem flagrantního ignorování kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci Nejvyšším soudem užity (jmenovitě ve vztahu k ustanovením , , ), za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Shrnutí posuzované procesní situace, jak je předestřel dovolací soud, reflektuje standardní procesní principy náležitostí dovolání, resp. identifikaci jeho nedostatků a jim odpovídajících procesních následků bezezbytku adekvátně, v souladu s konstantním judikatorním nazíráním, a ukotvení k rozhodnému ustanovení je odůvodněné.

Nelze tedy dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci jeho logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by při ústavněprávním přezkumu mohlo hrát roli.

Totéž platí i ve vztahu k námitce přepjatého formalismu, neboť ani procesní pochybení zástupce, jež při právním zastoupení stěžovatele nepostupoval s největší možnou péčí, není důvodem, pro který by měl dovolací soud rezignovat na zákonem stanovené obsahové a formální náležitosti dovolání a postupy při odstraňování odpovídajících nedostatků. Rozhodné je, že platí, že úkony zástupce jsou úkony zastoupeného účastníka.

Významné ani není, jak se domnívá stěžovatel, že dovolací soud rozhodoval poté, co již dovolání bylo řádně doplněno, neboť se tak stalo až po zákonem stanovené lhůtě, jejíž uplynutí činí z vad odstranitelných již vady neodstranitelné.

Pak je namístě závěr, že podmínky, za kterých Nejvyšším soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. února 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu